Je pondělí, ráno. Přecházíš ten samý přechod, po kterém jsi kráčel to ráno minulý týden, i to ráno ten týden předtím a všechna zbylá rána pracovních dnů dvou předešlých let. Přemýšlíš, jestli jsi v pátek nezapomněl zamknout svoji kancelář, zalít těch pár květin v ohrožení uvadnutí a srovnat všechny texty, co rozházené ležely na tvém pracovním stole zrovna tak, jako hrnek s nedopitým kafem. Ale když za sebou uslyšíš nově obnovené zvuky motorů a tření pneumatik o asfaltovou silnici, je ti jasné, že všechny z výše uvedených činností, jsou jen dočasné a provizorní a rozhodně ne důvody, proč jsi před dvěma lety opustil všechny své přátele a odstěhoval se do rodného města, i když jsi jako malý přísahal, že už se sem nikdy nevrátíš. A tudíž dojdeš k závěru, že nemá cenu se takovými věcmi zatěžovat.
Je pondělí, dopoledne. Už dávno víš, že jsi skutečně potřeboval klíče, aby ses dostal do pracovny, že květiny stále vypadají k světu, že papíry popsané úhledným písmem leží v modrém šanonu a nad tím vším přemýšlíš, jak usrkneš ze svého čerstvě udělaného šálku kávy.
„Jak se vede?“ opře se o rám dveří nějaký tvůj spolupracovník. Byl jsi před pár měsíci na jeho oslavě zásnub, ale jméno muže neznáš.
„Fajn,“ odpovíš, protože co jiného na takovou otázku říct?
Je pondělí, noc. Zamykáš svoji pracovnu, předtím zaliješ kytky v květináčích, které rozjasňují jinak mdlou místnost, srovnáš všechny texty a nakonec umyješ hrneček, který ti v den odjezdu daroval někdo z tvých přátel. Když jej položíš na poličku, projede tebou vlna sentimentu. Jak se jim všem daří? Jdeš po prázdné chodbě ještě prázdnější budovy, vždycky zůstáváš v práci nejdéle. Přivoláš si výtah, ve kterém hraje nějaká oranžová melodie a jak kabinka cinkne, jak oznámí, že jsi v přízemí, povzdechneš si. Určitě se jim vede fajn.
A když přejdeš přes poslední přechod, který tě dělí od lesu panelových domů, zapochybuješ. Zamkl jsi svoji kancelář? Zalil jsi všechny květiny v ohrožení uvadnutí? Srovnal jsi všechny texty? Umyl jsi hrnek s nedopitým kafem?
Je úterý, ráno. I přes to, že venku leje jako z konve běžíš parkem po vyšlapané cestě, poněvadž běh je něco, co tě poslední dobou drží při životě. Musíš ale uznat, že to možná není ona aktivita sama o sobě - nýbrž dívka, kterou zrovna v každý všední den potkáváš, jak běží podobnou trasou, co ty. Nejprve jsi jí věnoval jen pár nesmělých pohledů, s postupem času jste se ale dokonce i začali zdravit a její zadýchané Ahoj je prostě o tolik lepší než jakákoliv ranní relace rádia.
„Ahoj,“ je to tu znovu, ten zvláštní pocit v tvém břiše, nejsou to motýlci, spíše rovnou celé hejno ptáků. „Nečekala jsem, že tě tu dnes uvidím. Tohle psí počasí by ne jednoho donutilo zůstat v teple domova.“
Chtěl jsem tě vidět. Ale to neřekneš. Samozřejmě, že to neřekneš, stydíš se. Nikdy to neřekneš. Věnuješ jí tedy jen kývnutí hlavou, nevíš proč, a slabý úsměv. Toho dne zjistíš, že bydlí ve stejné budově jako ty, nedávno se prý přistěhovala. Hned, jak za sebou zavřeš dveře, spadneš unaveně na zem, frustrovaně zarývaje nehty do svých dlaní. Blbče, blbče, blbče...
Je středa, pár minut po půlnoci. Zrovna se chystáš jít spát, ale ve chvíli, kdy shasneš všechna světla, se od dveří ozve zaklepání. Instinktivně sáhneš po baseballové pálce, která už nějakou tu dobu jen leží v zapomnění, a opatrně našlapuješ až ke konci chodby, jen tak pro jistotu, kdyby za dřevem opravdu stál útočník. Když ale odkryješ kousek plastu, jenž zakrýval kukátko, vyklouzne ti překvapením z ruky tvá zbraň a tiše zakleješ, jak tě uhodí přímo do palce levé nohy. Bez zaváhání ale otevřeš, aby sis ji mohl prohlédnout lépe než jen přes miniaturní okénko ve dveřích.
