Soulmate ✓ || Changki

Soulmate • 1

Changkyun
Nadšeně se rozhlédnu kolem sebe. Pracuji jako barista v jedné kavárně. Malinka, milá a útulná. Vždycky jsem obdivoval svět kolem sebe, jak je protkaný láskou a soužitím. V našem světe, spojení slov 'spřízněná duše' není jen výraz, jakým si páry nalhávají věčnou lásku. V našem světě je to skutečné. V den vašich 17tých narozenin si vzpomenete na svůj předchozí život, na svojí životní lásku a začnete ji hledat. Ve chvíli, kdy ji najdete, nastává ten krásný okamžik, kdy si oba uvědomíte, že jste se našli. Není to tak, že by jste se nenašli. Pomalu vás to táhne k místu, kde ta osoba je a najdete se, i když se ani nemusíte hledat. Ne, že by na světě existoval někdo, kdo by svojí spřízněnou duši nechtěl najít. Už od svých 17nácti jsem se těšil na ten okamžik, kdy svou spřízněnou duši najdu. Jaké to bude, jak asi vypadá v tomhle životě. Jak to bude vše krásné. Vždy jsem si to představoval. Před spaním jsem si snažil vsugerovat sny, kde moje spřízněná duše vystupuje. Vždy to bylo krásné, romantické a dokonalé. V mém minulém životě se jmenovala Keira, vím, že jsme spolu žili v Londýně a bylo to v době války. Několikrát se mi o tom zdál sen a je jedno kolikrát se mi zdá dál, vždy se probudím propocený a s tváří pokropenou slzami. Vím, že jsem byl voják, něco, co je pro mě teď nepředstavitelného, vím, že jsem měl hlídku v naší ulici. Střežil jsem ulice, aby tam nevznikl nějaký konflikt. Začalo bombardování Londýna a jedna z bomb padla na dům, kde jsme žili. Věděl jsem přesnou chvíli, kdy se její srdce zastavilo, protože v ten okamžik, jakoby vše potemnělo. I přes ten sen jsem cítil ty emoce. Nemusel jsem její studené tělo ani vidět, abych věděl, že je mrtvá. Pár týdnů na to, co jsem ji pochoval a slíbil jí na hrobě, že jí najdu, mě zabili na frontě. Pak jsem byl do světa vrhnut znovu jako nemluvně, s absolutně žádnou znalostí o svém předešlém životě. Svůj slib chci dodržet a vím, že ho dodržím. Vím, že ji najdu a to mi dává sílu každý den vstávat do práce. Proto jsem si našel i práci v kavárně, kde každodenně projde nespočet lidí, v doufání, že to bude jednodušší ji najít. Dívám se po každé dívce, ženě a slečně s hnědými vlasy a upřímnýma očima. S povahou tak pyšnou, až je to okouzlující, se sebedůvěrou, jakou měla Kiera, když byla schopná naběhnout za mnou do kasáren a zmlátit všechny vojáky jen abych mohl na večeři za ní. Ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, každý den trávil venku, tak jsem ji nikdy nenašel. Záviděl jsem všem těm lidem, co svou spřízněnou duši už našli. Záviděl jsem svým přátelům, vypadají všichni tak šťastně. Vždy mě uklidňovali, že jednou ten den přijde i pro mě, že se jednou dveře otevřou a ona projde těmi dveřmi a já hned budu vědět, že jsem ji našel.
A opravdu jsem ji našel, i když to bylo trochu jinak, než jsem si to maloval.
Ten den jsem šel z práce a bylo už docela pozdě. Na podzim jsou dny kratší, stmívá se brzo a vítr protrhával jinak příjemné podzimní počasí. Zabalil jsem se víc do kabátu a chtěl se schovat před deštěm, který znova propukl. Zaběhl na autobusovou zastávku, abych tam tenhle náhodný déšť přečkal a tam se to stalo. Našel jsem svou spřízněnou duši. Akorát to nebyla ona, nýbrž on. Ale ve chvíli, kdy jsem se na něj zahleděl, vlastně jakoby mě tam osud dotáhl a vlepil mi facku, abych hlavu natočil jeho směrem. Věděl jsem, že je to on. Srdce se mi sevřelo, a několikrát silně zabušilo, dokud nezačalo volně bít, jakoby se osvobodilo od všech pout a já mohl volně dýchat. Hned jsem věděl, že jsem se zamiloval a to jsem ani nevěděl, jak se v tomhle životě jmenuje. To, že to byl kluk mi nevadilo. Pokud jde o spřízněnou duši, tak ani nemáte na výběr, pohlaví jde stranou. Milujete tu osobu nezávisle na pohlaví či vzhledu. Ale pro mě byl nejkrásnější, i když jsem viděl jen jeho profil. Sebevědomí se ve mně dmulo a já k němu vykročil.
"Ahoj, já jsem Changkyun a ty jsi moje spřízněná duše." nadšeně se usměju. Dlouho jsem se ptal ostatních, co se má v té chvíli říct, všichni mi řekli, že tohle je tak normální, nikdo to neříká jako vtip, ten člověk odpoví samozřejmě ano, ale je to taková klasika. Hned, jak se na mě podíval a já viděl ty oči, ten pohled a, bože, byl tak krásný, jeho hlas určitě zní-
"Cože? Jdi ode mě, ty úchyle." zavrčí na mě a odejde.
Jeho hlas...zní jako tisíc ledových ostří, které se mi právě zabodli do srdce. Překvapeně zamrkám. To ne, nemůžu se plést, to nejde.
"P-Počkej." doběhnu k němu a chytím ho za ruku. Kopne mě do kolene až se složím na zem.
"Jdi ode mě, dokud to říkám hezky!" vyjekne a rozeběhne se pryč. Vytřeštěně se na něj dívám a neubráním se vzlykům. Tak moc to bolí, tak moc se mi stahuje bolestí srdce, takhle jsem si to nepředstavoval. Mělo to být krásné, opětované a....přece každý má spřízněnou duši, copak je možný, že....že já jsem ten jediný případ na světě, který svou spřízněnou duši nemá? Který má být v tomhle životě...navždy sám? Slyšel jsem pověry o tom, že se někdy pouta potrhala, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to byl můj případ. Nikdy jsem neudělal nic špatného, proč...proč je to takhle? Trvalo mi tak dlouho ho najít a...teď jsem ho zase ztratil. Co je se mnou špatně...