Soulmate ✓ || Changki

Soulmate * 3

Changkyun
smutně dojdu za bar a sklesle si povzdechnu. když jsem viděl ten obraz....myslel jsem si že jsem se prostě na té zastávce spletl, i když je to nemožné a já to vím, ale nalhával jsem si to. ten dům...je ten ve kterém jsem bydlel v minulém životě. dokonce i číslo popisné sedělo. 94, naše 94řka. když Hyunwoo ten obraz pověsil. plakal jsem. viděl jsem v tom poslední naději. nemohl jsem se dlouhou dobu od toho obrazu odtrhnout a chtěl jsem poznat tu osobu v naději že moje spřízněná duše je prostě jinde. ale není, je to on a i když děkuji osudu že jsem ho mohl znovu potkat tak spíš je to pro mě noční můra protože on opravdu nevypadá že by to cítil stejně. ale proč? myslel jsem že na světě není nikdo kdo by nevěděl o spřízněných duší, vypadá vyloženě že opravdu netuší že něco takového existuje a já začínám mít strach. strach z každého dne který uplyne protože pokud vás vaše spřízněná duše nemiluje, tak se vám začnou odpočítávat dny. je to zhruba měsíc. nevím nikdy jsem to nezjišťoval protože jsem si nikdy nemyslel že by to mohl být můj případ. ale je to tak, ten kdo se zamiluje první....tedy já....tak za měsíc zemře a naše pouto, které nás pojilo poslední životy se zpřetrhá a už nikdy nenajdeme, nebo spíš nebudeme mít svou spřízněnou duši. vždy jsem si maloval hezký život ale teď to akorát vidím jako noční můru. ale jsem rád že to jsem já. představa že by to bylo obráceně, že by on trpěl mě děsí, takže jsem na jednu stranu rád že to jsem jenom já kdo zemře. aspoň on bude žít šťastně.
"ty hele jak jsi věděl co mám rád?" vyruší mě z přemýšlení Kihyun. leknutím nadskočím a otočím se na něj. bože zase se mi sevře vzrušením srdce. jak já ho miluju jak moc bych ho chtěl obejmout a najednou cítím jak se mi nahrnuli slzy do očí.
"p-p-protože jsi moje spřízněná duše, p-pamatuju si to z minulého života" špitnu a on se na mě zahledí a pak se nahlas rozesměje. přikrčím se a skousnu si pevně ret aby se mi netřepal.
"jo jasně, hele ještě jednou se takhle 'náhodou' potkáme a zavolám policii" pronese vážně a na podpatku se otočí. vzlyknu když odejde a prohrábnu si zničeně vlasy. s každým nádechem cítím jak mi umírá kousek srdce a vím že každý den to bude horší a horší dokud se mi srdce úplně nezastaví a já neumřu žalem. myslel jsem že samotou a žalem se neumírá ale teď už vím že to jde, nejsem nemocný, ani zraněný a přesto umírám protože on mě nemiluje. sklidím po něm nádobí a lehce se usměju když vidím že nechal zadní stranu medovníku. moc dobře vím že ten okraj nejí protože ho dusí a už jen nad tou vzpomínkou vzlyknu. s povzdechem dodělám zbytek mojí směny než mě dojde vystřídat Hyungwon. líně se opře o bar a skoro to vypadá že přišel do práce spát.
"co se děje vypadáš nějak přešle" pronese a zívne do toho. smutně se na nej usměju. Hyungwon je můj spolužák ze školy a tak si spolu říkáme vše. kolikrát jsme spolu chodili za školu ale místo nějakých lumpáren jsme jen seděli na lavičce nebo na trávě a říkali si jak si představujeme setkání s naší spřízněnou dusí. oba jsme snílci a tak jsme si to hezky malovali. on měl štěstí, jeho spřízněná duše Hoseok ho miluje na zpět a měli nádherné setkání při západu slunce.
"vypadám hm" trpce se zasměju. " protože umírám" pronesu zatím co si na záda dávám batoh. vytřeští oči a napřímí se, najednou vypadá vzhůru.
"cože? m-máš rakovinu nebo nějakou jinou nemoc??" vyjekne a vážně se na mě zadívá.
"ne....našel jsem svou spřízněnou duši-" začnu a on nadšeně spráskne ruce " ale on mě nemiluje Hyungwon a já nevím co mám dělat....j-já nechci umřít...ještě ne, p-proč musím umřít" neudržím se a hlasitě vzlyknu. Hyungwon zalapá po dechu a oběhne pult aby mě objal. nedokážu to, je to jen chvíle a už se nedokážu držet abych se nezhroutil.
"n-neumřeš Kyunnie, neboj se to...to dobře dopadne" hladí mě po zádech ale moc dobře ví že to není pravda.
"já nechci....pr-proč to musím mít tak těžké, proč já....já chci žít" hlasitě vzlyknu a on mě ještě nějakou dobu utěšuje. ale vím že jeho milá a utěšující slova jsou jen lež. po nějaké době vyjdu z práce a pomalu se rozejdu domů. jdu delší cestou než normálně a s povzdechem se zadívám na svůj panelák. přemýšlím, ne neměl bych mít tyhle myšlenky mám ještě měsíc, ale i tak přemýšlím, kde by bylo hezké umřít, jestli doma v posteli, nebo jestli si mám najít nějaká výjimečné místo...možná...možná bych mohl jet do Londýna, podívat se na místo kde stál můj dům...aspoň jednou, podívat se na místo kde jsem v minulém životě byl milován, osobou která na mě chce soudní příkaz o zákazu přiblížení na 100m no v jeho případě možná na kilometr.
"promiňte vy tu bydlíte? já se zrovna přistěhoval a nemám klíče ještě od vchodu mohl by jste-CHANGKYUN?" otočím se když slyším jeho hlas a nevím kdo je víc překvapený. vypadá to že šel na nákup, soudě podle tašek co drží v ruce. " to už trochu přeháníš!" vyjekne naštvaně. skousnu si bolestně ret a vchodové dveře mu otevřu. "jak to že ze všech možných domů bydlíš zrovna i ty v tomhle??" naštvaně na mě vyštěkne.
"osud" špitnu a projdu kolem něj k sobě do bytu, který je shodou okolností vedle jeho. možná....možná bych mohl. zadívám se na klavír který mám rohu a usměju se. možná si to pamatuje? dojdu k němu a posadím se, ještě není pozdě takže můžu hrát a třeba mu ta píseň spojí vzpomínky na mě, i když to si jen tak představuji. zažnu hrát Beethovenovu moonlight sonatu. už s prvními tóny se rozbrečím když si vzpomenu na to jak jsem jí hrával v minulém životě, zatím co jsme spolu seděli vedle sebe na stoličce a nechali se unášet tóny. začnu hlasitě vzlykat do hudby , když vím že to přes hudbu nikdo neuslyší. třeba je ještě možnost jak se zachránit...třeba nemusím zemřít, třeba...ještě můžu mít šťastný konec.