Souzeni

Vzpomínky

Z pohledu Mii

Jako každý všední den jsem seděla ve škole. Poslední lavice u okna pro mě byla jako druhý domov a jako vždy, měla jsem na lavici položený svůj skicák a kreslila jsem. Spolužáky jsem ignorovala, nebo spíš, snažila jsem se je ignorovat, ale je to docela těžké. Ptáte se proč? Tak já vám to řeknu.

Když jsem před 3 lety nastoupila sem na školu na obor Předškolní a mimoškolní pedagogika, tak jsem doufala, že zapadnu, ale jak se říká, život je pěkně vychcaná svině. Spolužáci mi začali dělat ze života doslova peklo, nebylo to jen kvůli mému vzhledu, ale i kvůli tomu, že jsem se snažila najít aspoň jednoho kamaráda, jenže se se mnou nikdo nechce bavit, nepadla jsem jim do noty. 

Proč kvůli mému vzhledu? Protože jsem na škole jediná holka, co má s těží 160 cm a dlouhé, zrzavé vlasy, končící pod mým zadkem. Dle nich jsem záprdek, co chce být akorát zajímavý a proto si barví vlasy na rezavo.

Abych to uvedla na pravou míru. Celá má třída je plná namyšlených holek, co prodělaly plastiky za miliony a nestačí jim to. Mají tak 40 kilo i s postelí, platinově blond vlasy, velké modré oči, které zanikají tunou jejich make-upu na ksichtu, nehty dlouhé tak 10 cm, prsa tak po 10 plastikách, sukně do půlky zadku a tílko s výstřihem pomalu až ke kolenům.

No a potom jsem tu já. Malá, tichá, zrzavá holka s modrýma očima a normálním oblečení, co sedí stále na stejném místě, se svým skicákem, nebo knihou. Holka, co netouží po vztahu, nebo sexu, jako moje spolužačky. Sedím tu stále jako holka, co se utápí ve svých vzpomínkách. Ve vzpomínkách na kluka, kterého jsem kdy milovala a kterého stále miluji. Jenže neviděli jsme se přes 5 let. On teď určitě někde žije šťastný život se svou přítelkyní a já mu to přeju. I když se snažím zapomenout, moc to nejde. Ale už několikrát jsem se přistihla, že na něj nemyslím třeba i několik dní, či týdnů.. Až na dnešek, jakoby se mělo něco stát..

Flashback

"Matty počkej!" se smíchem jsem pronásledovala mého nejlepšího kamaráda Mattyho, ale nemohla jsem ho dohnat, byla jsem o dost pomalejší. Zrovna jsme utíkali našim rodičům do lesa nedaleko našich domovů. Nebo spíš, já jen tátovi a Matty mamince. Moje maminka byla v nemocnici a táta mi nechce říct proč. O tátovi Mattyho nevím nic.

"Poběž Mio, nebo jim neutečeme!" zastavil se a zavolal na mě. Tak jsem zrychlila. Doběhla jsem k němu, ale už jsem nemohla. Za zády jsem slyšela pobavené rodiče, šli za námi. Matty se rozeběhl, ale já furt stála na místě a dívala se na ně. 

"Honem" vrátil se, chytl mě za ruku a se smíchem jsme běželi dál. Po chvilce jsme doběhli k domku na stromě, který jsme s Mattym a našimi rodiči stavěli. Vylezli jsme nahoru a začali se smát ještě víc. Nepustili jsme je tam.

"Mám tě ráda, Matty" řekla jsem mu po nějaké době a usmála se. "Já tebe taky" úsměv mi oplatil a objal mě. Byla jsem šťastná, že mám kamaráda, jako je on, i když jsem v hlouby srdce cítila, že něco není v pořádku. "Možná k němu cítím něco víc?" ozvalo se v mé hlavě a já věděla, že mají moje myšlenky asi pravdu.

Konec Flashbacku

Zatřásla jsem hlavou a rychlým mrkáním jsem zahnala slzy, které se snažily dostat ven. Nemůžu se znovu zhroutit. Znovu už ne. Jak jsem tak seděla a přehrávala si vzpomínky na léto, kdy jsme utíkali rodičům, tak jsem si ani nevšimla, že začala hodina. Učitelka si naštěstí nevšimla toho, že jsem nestála. Oddychla jsem si. Nepotřebuju problémy. Měli jsme dějepis, v něm naštěstí vynikám, takže jsem si výpisky napsala a zadívala se z okna. Výklad jsem vnímala jen napůl.

Flashback

Seděla jsem s tátou v autě a někam jsme jeli. Nevím kam, táta mi nic nechtěl říct. Začala jsem mít trochu strach. "Co když mě nemají rádi a vezou mě někam pryč?" blesklo mi hlavou, ale bylo to zamítnuto hned, jakmile jsme zastavili před nemocnicí. Jeli jsme za maminkou! Vystoupili jsme a já hned běžela k jejímu pokoji. Vešla jsem dovnitř a v tu chvíli mi začaly téct slzy po tvářích. Okolo maminky stálo hodně doktorů, sestřičky běhaly z jedné strany na druhou. Táta přišel chvilku po mně. Byl ve stejném šoku, jako jsem byla já. Odstrčil mě stranou a běžel k mámině posteli. Vzpamatovala jsem se a běžela za ním. Když jsem doběhla k posteli taky, rozbrečela jsem se. Maminka ležela na posteli, byla celá bledá, měla obvázanou hlavu a v rukách nějaké hadičky. 

"Maminko" vzlykla jsem a chytla ji za ruku. Otevřela oči, podívala se na mě a lehce, opravdu lehounce se na mě usmála. "Ahoj, zlatíčko" šeptla a já viděla, jak jí to dalo zabrat. Pohladila mě to tváři a utřela mi slzy, co mi stékaly po tváři. "Neplakej. Všechno bude v pořádku, ano?" řekla mi vyčerpaně a já jsem přikývla. Chtěla jsem jí věřit, strašně jsem chtěla, ale nešlo to. Viděla jsem, jak se mi pomalu ztrácí před očima, ale nechtěla jsem tomu věřit. Nemůže umřít.. nemůže! Jenže po nějaké době se stalo to, co jsem nechtěla. Stalo se to, čeho jsem se bála. 

"Poslouchej mě, zlatíčko. Nadešel čas, abych odešla. Víš, našli mi nádor na mozku, proto jsem byla skoro pořád v nemocnici. Musela jsem se léčit a nechtěla jsem tě strašit. Myslela jsem, že to zvládnu, ale bohužel, nikdo nežije věčně. Chci aby jsi veděla, že jsem na tebe strašně pyšná, zlatíčko. Jsi statečná holka a já věřím, že to zvládneš. Ani nevíš, jak mi láme srdce, že tě neuvidím vyrůstat, že tě neuvidím s tvým klukem, neuvidím, jak se vdáváš a jak budeš mít rodinu, ale pamatuj si, nikdy tě neopustím. Vždycky budu žít na jednom místě" po tváři jí stekla slza a ukázala na místo mého srdce. Vzlykala jsem. Prosila jsem ji, ať mě tu nenechává. Že nechci, aby umřela. Ale bylo to marné. Něco ještě řekla tátovi a potom se to stalo. Naposledy se na mě podívala, usmála se na mě a potom zavřela oči. Po chvilce se ozvalo pípání přístrojů a já věděla, co to znamená. Doběhla jsem k tátovi. Ten mě vzal do náruče a hladil mě po vlasech. Nebrečela jsem.. Já doslova řvala. Táta se rozbrečel taky a já si uvědomila, že už mám jen jeho.

Ani já, ani táta jsme to nezvládali. Tátovi to všechno připomínalo mámu a šlo to s ním dost z kopce. Každý den ráno odešel pryč a vracel se pozdě v noci domu. Opilý. Nikdy dříve na mě nevztáhl ruku a teď? Přišel domu, řval na mě, několikrát mi dal i facku, když jsem řekla, ať toho nechá, že se ho bojím, ale nepřestal.

Asi po měsíci jsme se museli odstěhovat. Nestihla jsem se rozloučit ani s Mattym. Právě jsem seděla v autě a pozorovala ubíhající krajinu za sklem. 

"Budeš mi chybět, Matty.." šeptla jsem si pro sebe a usnula jsem.

Konec Flashbacku

Tentokrát jsem slzy neudržela. To, že brečím, jsem si uvědomila až tehdy, kdy jsem na svých tvářích cítila slzy. Díky bohu už končila hodina. Utřela jsem si slzy hřbetem své ruky a znovu se vrhla do svého skicáku. Jenže mě vyrušil hlas ředitele, který vešel do třídy. Můj pohled ovšem zůstal na hnědovlasém klukovi za ním. Byl asi o hlavu, možná hlavu a půl vyšší než já, na sobě měl jeany a tmavé triko, které dokonale rýsovalo jeho svaly. Někoho mi strašně připomínal. Nejdřív jsem si nemohla vybavit koho, ale to se změnilo okamžitě, jakmile se na mě otočil a usmál se. V tu chvíli byla moje pusa snad až někde na zemi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit tomu, kdo tam stojí. Nevěřila jsem tomu, že tam stál on.

Tak já vás tady vítám. Vítám vás na svém účtu a u mé vůbec první knížky, co tu píšu. Možná to není nic moc, ale píšu poprvé a nejsem v tom úplný mistr. Pokud tam je někde nějaká pravopisná chyba, tak se vám strašně omlouvám :D Budu ráda za jakoukoliv radu, či opravu. Určitě si to vezmu k srdci a pokusím se tu chybu příště neudělat :D Doufám, že se vám první kapitola líbila. Byla z pohledu Mii, která vzpomínala na staré časy. Abych řekla pravdu, při psaní této kapitoly, jsem i bulela :D Kapitoly se budu snažit vydávat co nejčastěji. Budu ráda za vaše názory, tak je můžete psát do komentářů :) Budu se na vás těšit zase příště, ahoj! :)