Malá sestra velkého muže

Co se dělo a co se bude dít

„Koukám, že jsi moji pracovnu využívala," říkal, zatímco se koukal kolem. „Já jsem rozhodně nezahálela, ani jsem nemohla. Vyřizovat omluvné dopisy královny znamená napsat denně tak tři knihy, a to nemluvím o faktu, že pokud se píšou jednomu adresátovi, nesmí se nikdy opakovat." Odpověděla jsem mu, zatímco jsem si sedla na židli naproti jeho pracovnímu stolu. Usedl a já začala,: „Omlouvám se za to tajnůstkaření, ale v dnešních dnech není dobré o tomto tématu mluvit veřejně, i kdyby to mělo být jen v chodbě vlastního domu. Měl bys vědět, že je tady velmi napjatá nálada. Dvůr neustále utrácí za nesmysly, zatímco lidé nemají pomalu z čeho platit jídlo, když už tedy nějaké je." Ztišila jsem hlas,: „A mezi lidem se proslýchá, že nepotřebuje krále, že lid si může vládnout sám sobě." Fréré pokýval hlavou: „Něco takového jsem se doslechl i v Americe. Lott, musím tě o něco požádat, a chci, abys řekla ano, ať to bude cokoli." Podívala jsem se zvědavě, doufala jsem, že to bude nějaký společný úkol, díky kterému změníme osud naší vlasti. „Moje malá, vím, že jsi se mnou chtěla být nějaký ten čas, ale... Ale pokud se dnes večer na královském dvoře stane to, co předpokládám, odjedeš během týdne za mým přítelem Alexandrem do Ameriky a zůstaneš tam, dokud se tady situace neuklidní." „Pojedu do Ameriky? Protože ty si to možná usmyslíš?" Vstala jsem. Gilbert na mě pohlédl s výrazem sedni si a to teď hned. „Ano, protože za určitých podmínek ti bude lépe tam než tady, to mi věř. Teď se vracím z války, a i kdyby tady nebyla válka, nechci, abys byla svědkem čehokoli, co nepřipomíná chování lidí ale spíš zvířat." Měla jsem pocit jako by na mě dopadla tíha celého zámku ve Versailles. „To nemyslíš vážně, že ne?" zeptala jsem se. Přišel ke mně a položil mi tuku na rameno: „Smrtelně vážně a ty se se mnou o tom nebudeš hádat, jako tvůj starší bratr mám právo rozhodnout o tvém životě a já tě prosím, abys mě nenutila, tě posadit na loď z této pravomoci." Znovu jsem se postavila: „Ráda bych ti připomněla, že jsi tuto funkci nějaký čas zanedbával, takže po mě teď nemůžeš chtít, abych to brala zvlášť vážně." Teď už mě držel za obě ramena: „Věř mi, že můžu, a jestli se se mnou i nadále budeš hádat, můžeš zapomenout na to, že si s sebou vezmeš svoje knihy. A teď už ani slovo." Vydechnul: „Už začínám chápat, proč jsem s Alexandrem tolik vycházel, on je mužská verze tebe, neuvěřitelné." Chtěla jsem něco dodat, ale to už mě tlačil z pracovny: „Jdi se připravit na večer, jdu oficiálně poděkovat dvoru a beru tě s sebou." Otočila jsem se ve dveřích: „Mám dvě otázky." Pokynul mi, abych začala. „Zaprvé za jakých podmínek nudu nucena opustit Paříž a zadruhé, když tato varianta nastane, pojedeš se mnou?" Zastavil se uprostřed jeho cesty ke stolu a vrátil se ke mně. Vzal mě za bradu a dal mi pusu na nos, jako to dělával, když jsme byli malí. „Na první otázku ti nemůžu zcela jasně odpovědět, ale myslím, že to sama poznáš a zadruhé..." přerušil větu a bylo vidět, že se mu v očích zaleskly slzy: „Nepojedu, s tebou. Rodičům jsem slíbil, že ochráním tebe a to za každou cenu, ale sobě jsem slíbil, že udělám všechno pro blaho této země, i kdybych měl obětovat vlastní život." Objal mě a já se cítila jako malá holčička, která přišla za bráškou pro objetí, protože se celé dopoledne neviděli.