Vampire's love, dangerous love

Why did you do this? /part 2

"TY!" vyštěkla jsem zuřivě. Opustila jsem svůj ukryt a nenávistně ho propalovala pohledem. Ztuhnul a nechápavě těkal očima na Kola a poté zase na mě.

"Theo?" řekl nechápavě. Skoro bych mu to i zbaštila. "To ty jsi ta nová Salvatorová? Damonova holka?"

"Jako kdybys to nevěděl!" zaječela jsem zuřivě. "Dost dobře si věděl, že se spolu bavíme" Chtěl něco namítnout, ale já ho rozhodně neplánovala pustit ke slovu. Vztek mou cloumal jako uragán, listy okolo stromů se začaly nebezpečně pohupovat, vítr sílil.

"A.JÁ.NEJSEM.ŽÁDNÁ.SALVATOROVÁ!"  Každé slovo jsem říkala sekavě a prohlubovala mou nenávist.

"Jak jsem to měl vědět?!" vyštěkl, hlas se mu třásl. "Myslel jsem, že si našel nějakou novou! Tys dostala rozum a utekla od nich! Víš, jak dlouho jsem o tobě neslyšel?!"

Jen na pouhou minutu jsem se značně uklidnila. Začala jsem být na pochybách, po chvíli jsem je však všechny utnula a znovu se na něj rozhořčeně podívala.

"Ale já ti nevěřím, Klausi" řekla jsem nepřirozeně sladkým hláskem. Na mé tváři se rozlil nevinný úsměv. Teď začne zábava..

Udělala jsem několik rychlých kroků směrem ke Klausovi v půlce cesty jsem však změnila směr. Kol, který nás celou dobu sledoval se škodolibým úsměvem na tváři ztuhnul, tohle nečekal. Využila jsem jeho překvapení a vrhla se na něj. Svalila jsem ho na zem a upíří silou držela pod krkem. Cenila jsem na něj své bíle tesáčky a užívala si ten vystrašený pohled. Nevěděl, co ode mě může očekávat a to se mi velice zamlouvala. Během našeho střetu jsme stihla zaregistrovat Bonnie, byla v bezvědomí přivázaná ke stromu, jež hlídal ten tupec Tyler.

"Theo, vždyť ho nemůžeš zabít, nezahrávej si s námi" promluvil znovu ten zrádce. Jeho hlas mou úplně otřásl vlna odporu na moment povolila můj stisk. Kol to vycítil a okamžitě zareagoval. Ucítila jsem palčivou bolest hlavy, která mě donutila zavřít oči. Byla jsem namáčknutá na stromě, mohutná větev mi projela tělem, přímo pod srdcem. Zasténala jsem, ale má bojovnost neustoupila. Překonala všechny mé pudy toužící po životě.

"Kole ty se taky uklidni, vždyť ona je taky nesmrtelná. Měli bychom toho nechat" promlouvala nám do duše ta krysa.

"Od kdy je můj bratr pro mír?! Od kdy si takhle odporně sentimentální?! Chci pomstu Klausi, pomstu!" zařval tak mohutně, až jsem z koruny stromu zaslechla vzlétnou ptáčky s poplašným pípáním. Mé tělo se nepřestávalo bránit jeho stisku, ukrutná bolest mě však oslabovala víc  a víc.

"Možná, že ji nemůžeme zabít" šeptal zlověstně. "Ale to neznamená, že si s ní nemůžeme pohrát" ušklíbl se. "Trvalé následky zaručeny, drahá" Zakřičela jsem z plných plic a zacloumala sebou. Zoufalost pomalu začínala vyhrávat, toužebně jsem si přála, aby můj křik zaslechli kluci. Chtěla jsem být zachráněna, chtěl jsem žít.

   Byla jsem statečná, až do posledního moment jsem si myslela, že dokážu bojovat, že mé pudy jsou jen hloupou součástí poloviční lidskosti a já je ovládnu. Oni však ovládly mě, bez varování se zmocnily mého rozumu a otupovaly všechny smysly.

A pak se to stalo. Vzduch kolem nás zesílil na maximální úroveň a odrazil Kola na druhou stranu. Strom za mnou doslova vybouchl a sesypal se na popel. Štípavá bolest, jež mi způsobovala větev, byla pryč. Nikdo by mi asi nebyl schopen vysvětlit, co jsem to právě v tenhle moment dokázala. Něco podobného jsem už udělala, ale nikdy ne s takovou intenzitou. Tak hrozně moc jsem si přála žít, ovládlo mě to až do morku kostí. Ta moc, která mnou náhle kolovala, mi způsobovala přenádherný pocit vítězství.Automaticky, bez jediného zaváhání, jako kdybych snad věděla co dělám, jsem pokynula rukou směrem ke Kolovi, rovinatou cestičkou k němu zamířil zlověstný plamínek ohně. Povšimla jsem si mých nepřirozeně vystouplých žil.

    Kol vyjekl a začal vyděšeně ustupovat, před mou temnou zbraní. Dostihl ho, oheň se zmocnil jeho těla, řval bolestí, naříkal a prosil. A já věděla, co se děje. Věděla jsem, že to není jen tou bolestí. On umírá, tenhle oheň, vytvořený mou zlobou a nenávistí ho pomaličku zabíjí.  Sklonila jsem ruku a oheň pominul. Nevěděla jsem, proč jsem to vlastně udělala, vždyť on by mě zabil, kdyby mohl.. Jenže ten jeho srdceryvný křik. Nářek a pláč, když jeho tělo ovládl ta bolestná euforie a vysávala z něho duši, mě probudil z toho transu nenávisti. Nechtěla jsem být, jako on, nechat se unést pomstou...

Zavládl ticho, které rušil jen zpěv ptáků a šumění větru. Kol se posbíral ze země, stále byl ještě nepřirozeně rudý, jeho zranění se mu však pomalu hojila. Nevěřícně se podívala na bratra a poté zase na mě. Čekala jsem, že od toho plánu upustí. Nechá mě a Bonnie v klidu odejít, jak moc jsem se spletla.

"Tylere! Vezmi si ji!" zavelel na toho kluka, jako na psa a ten svého přítele (nebo spíše páníčka?) věrně uposlechl. Změnil se do své hybridí podoby a zamířil směrem ke mně.

Ztuhnula jsem, nedokázala jsem se pohnout ani o píď. Tak takhle to teda skončí? Tenhle na první pohled roztomilý kluk mě přetrhne vejpůl? Dokázal by to? Umřu...

Umřu bez jediné možnosti říci Damovi, co k němu doopravdy cítím, umřu bez pohledu jeho modrých očí, umřu s psychickou bolestí na srdci. Na tohle je každá nesmrtelnost krátká, láska zabíjí...

Ať už přátelská či milenecká, dohání nás k šílenství a bere si naše životy.

  Říká se, že člověku proběhne celý život před očima, mě se však před očima míjí jen jediná věta..Prostá a krátká, zkrácenina celého mého života zní..

Miluju tě Damone..

   Jenže ani po těch dlouhých sekundách se nic nestalo, stále jsem cítila tlukot mého nelidského srdce a pulzující krev v žilách. Pořád jsem dýchala čirý vzduch. Po chvíli jsem se odvážila otevřít oči a rozhlédnout se, kéž bych to nikdy neudělala, opravdu bych si přála být mrtvá...