Olstrův Institut

KAPITOLA PRVNÍ

Ještě před mojí poslední a nejdůležitější zkouškou, jsem se rozhodla jít na oběd do naší jídelny. Procházela jsem částí institutu, která byla používána jako bydlení pro studenty. Chodby byly vymalované do světlých barev a na zdech byly pověšené fotky, které jsme si tam pověsili potom, co umřel pan Olstr, aby jsme na něj měli nějakou památku. Na jedné fotce byla i Madison s Joshuou. Když jsem je tam viděla na té fotce, jak jsou spolu šťastní, začala jsem chápat proč Madison odešla. Všechno jí ho tu připomínalo. Chápala jsem jí, ale zároveň mi strašně moc chyběla. Kdyby tady zůstala, tak bych jí se vším pomohla a snažila se, aby nebyla tak smutná, ale takhle na vše zůstala sama. Na chodbách bylo celkem rušno, a tak jsem nemohla najít Laylu, aby jsme na oběd šli spolu.

,,Jé, ahoj Thomasi. Neviděl jsi Laylu?" Tomas byl Layli přítel a proto, když jsem ho viděla, tak jsem se ho hned zeptala, protože kdo jiný by měl vědět kde je.

Thomas se jen usmál a řekl:

,,Ahoj Skye. Layla, Aubrey a Isabella jeli na týden domů. Jak to že to nevíš?" Podíval se na mě udiveně. S Laylalou jsme si vždy říkaly všechno, ale včera jsme se pohádali, a tak mi to nejspíš nestihla říct. Naše hádky většinou netrvají moc dlouho, protože se vždy Layla nebo já chceme hned usmířit a taky proto jsem ji hledala. A Isabella s Aubrey jsou její sestry, taky jsou celkem fajn, ale ani zdaleka si s nima nerozumím tak, jako s Laylou.

,,No, menší neschoda." řekla jsem a smutně se usmála. Thomas nahodil svůj chápavý obličej, kývl hlavou na pozdrav jednoho z jeho přátel a hned na to zvedl ruku ve znamení, že už půjde a já zopakovala to samé. 

Procházela jsem okolo posledních dveří před vchodem do jídelny a slyšela hádku nějakých malých dětí. Musela jsem se tomu pousmát, protože mi to připomnělo mě a Sofii, když jsme se hádali, která bude mít jakou postel. Sofie je moje spolubydlící už od té doby, kdy jsem se přišla. Je strašně milá, hrozně moc zábavná a vždy když jsem s něčím potřebovala pomoct, tak mi pomohla. Ale vzhledem k tomu, že je upírka, se spolu mimo pokoj nebavíme. Upíři a bylo to tak už odjakživa, se baví jenom s upíry a když se vám to nelíbí, tak si na to musíte rychle zvyknout jinak skončíte u stolu podivínů. A tam také patřím já. Nesedím u stolu podivínu kvůli tomu, že bych byla divná, ale kvůli tomu, že se mě všichni bojí. Jsem temný anděl. Temný anděl je ta nejtemnější bytost co může být, nikdo tu moc nemůže ovládnout, ale jelikož já jsem temný anděl pouze z poloviny, tak mě ta temnota neovládla. Kdyby se tak stalo, tak bych byla schopna zničit vše co by mi přišlo pod ruku. Jsem také Seeker, mám tu schopnost vycítit z jakéhokoliv člověka to, že je nadpřirozený. Nedokážu popsat jak, ale prostě to dokážu, je to prostě pocit, který jsem se postupem času naučila rozeznat od ostatních. A proto ze mě mají strach. Sice ne všichni, mám spoustu přátel a chápu to, že se mě někteří lidé bojí. Nevím jak bych se zachovala v jejich situaci, ale je to nepříjemné vidět ty zděšené pohledy, když jdu po chodbě nebo pro oběd a podobně. Mrzí mě to pokaždé a proto bych chtěla dokázat něco dobrého, aby si o mě lidé nemysleli, že jsem zlý člověk, ale aby mě viděli jako moji přátelé. Nemůžou mě přeci odsuzovat i když mě neznají.

Vešla jsem do jídelny a uviděla šest velkých stolů u kterých seděla spousta lidí. Většinou lidi okolo mého věku ,protože ti mladší už dávno obědvali. Vzala jsem si jídlo a sedla si na své obvyklé místo u stolu podivínů. Už tam seděli Thomas s Ethanem. Sedla jsem si k nim a zrovna se bavili o zkoušce, kterou budou taky absolvovat. 

,,Tak co Skye? Bojíš se, že tu zkoušku nedáš?" zeptal se Thomas s úšklebkem na tváři. Ethan bouchl Tomase pěstí do ramene a řekl:

,,Blbče, vždyť je to jasný. Je z toho úplně v háji." oba dva se mi začali smát. Bylo to celkem otravný, a tak jsem po nich hodila jednu bramboru a to je rozesmálo ještě víc.