Mocný úplněk

❤️2❤️

,,Ahoj,"

Překvapením a úlekem jsem ztratila rovnováhu. Začala jsem okolo sebe máchat rukama a znovu a znovu jsem se pokoušela o nalezení ztracené stability. Užuž jsem ji měla, když najednou... Pod nohy se mi připletl kamínek a já padala. V té chvíli jsem si uvědomila, že pád z výšky tří metrů nejspíše nepřežiji. Možná si myslíte že jsem měla strach, ale já se nebála. Smrt mi nikdy nepřišla strašidelná. Tak jsem jen zavřela oči a čekala na tvrdý dopad. Najednou jsem ucítila jak mě chytil za paži a přitáhl k sobě do jeskyňky. Byl to on, zachránil mě. Když se zamyslíte, je docela ironie, že mě zachránil hned po tom, co jsem kvůli němu málem spadla a zabila se. Chvíli jsme se navzájem prohlíželi. Měl tmavé vlasy. Jeho oči byly také velmi tmavé, zdálo se mi, že jsou téměř černé, samozřejmě se mu v nich leskla rošťácká jiskra. Měl plné rty a odpálenou pokožku. Byl velmi štíhlý a vysoký ( nejméně o dvě hlavy větší než já, což teda není nic neobvyklého, protože měřím jenom metr a půl). Zakřenil se na mě a to mě vytrhlo z transu a já spustila: ,,Kdo jsi? Co tu děláš? Jak jsi se sem dostal? A vůbec! Co si o sobě jako myslíš?!?! Málem jsem se kvůli tobě zabila!!! To tě nikdo nenaučil slušnému chování?!? Nemůžeš mě jen tak vyděsit! A a a .... Hele nesměj se mi!!!!" běsnila jsem, ale to už vybuchl smíchy. Vrhla jsem po něm vražedný pohled. Když si ho všimnul pokusil se trochu uklidnit a odpověděl mi na moje otázky:,, Takže. Zaprvé,jmenuji se Sebastien, ale všichni mi říkají Bastien. Zadruhé, jak sis jistě již všimla, momentálně se seznamuji s jednou nevděčnicí, co sem jen tak vtrhla a obviňuje mě, že jsem se jí pokusil shodit ze skály," chechtal se dál, ,, nebo co. Zatřetí, přišel jsem sem pěšky a začtvrtý to si už nepamatuji na co dalšího jsi se ptala. Ale můžu ti říct, že by mi stačilo, kdyby jsi mi řekla děkuji. Ale budu to brát tak, že jsi dočista oněměla úžasem nad tím jak jsem sexy a zapomněla jsi na to. Ano zlatíčko?" Zůstala jsem na něj zírat rudá vzteky. On se znovu pochechtával a křenil se na mě. To mě přimělo k dalšímu výbuchů ,,Cože?, vykřikla jsem, teď už jsem byla fakt naštvaná, ,,jak jsi mi to právě řekl?"
,,Uklidní se, "usmíval se , ,,řekl jsem ti zlatíčko, na tom není přeci nic zlého. Ale abys teda neřekla, omlouvám se, že jsem tě tak vystrašil. Vážně jsem to neměl v plánu." Upřímně se na mě usmál a mě pomalu opouštěl vztek. ,, Dobře, omlouvám se, že jsem po tobě tak vyjela, možná jsem to malinko přehnala." Tomu se usmál, potom se znovu zakřenil a zeptal se mě: ,,  A jak se jmenuješ ty, tajemná dámo?" Ušklíbla jsem se a řekla: ,, Zkus hádat." ,, Nevím, nechám se podat." ,,Jmenuju se Emma." Posadil se na kraj jeskyně a poplácal na místo vedle sebe. Posadila jsem se vedle něj a dlouho jsme si povídali. Povídali jsme si a najednou jsem se podívala na hodinky a ono bylo už 19:00. Podívala jsem se na oblohu a opravdu. Slunce už zapadalo. Sebastien si toho všiml taky. Oba jsme tedy slezli ze skály a vydali se směr město. Jenže za chvilku už byla tma. Směr nebyl problém, ten jsem znala. Horší to ale bylo s terénem. Nic jsem neviděla a už několikrát jsem spadla. Bastien si vykračoval a úplně v pohodě se vyhýbal všem výmolům, pařezům i klackům. Když už jsem se zvedala že země asi po sedmé ( tentokrát za to mohl pařez, přísahám, že když jsem šla na loučku tak tam nebyl, určitě se přemístil 😉) podal mi Bastien ruku. ,,Tak na to rovnou zapomeň, " zavrčela jsem na něj. Jsme sice asi něco jako kamarádi ale takhle daleko to zatím nedošlo. On si jen povzdechl a řekl: ,,No tak Emm. Měli by jsme chvátat domů a ty pořád padáš. Když mi podáš ruku, povedu tě. Dostaneme se tak domů rychleji a ty cestu přežiješ." Tím mě docela urazil. Už jenom z principu jsem mi ruku nepodala, a to se mi vymstilo. Asi o tři metry dál jsem znovu zakopla a upadla. Chtěla jsem se zvednout, ale kotník začal okamžitě protestovat. No skvělý! Takže jsem si ještě vymkla kotník! Takový štěstí mám jen já. Bastien si všiml, že nevstávám a držím se za kotník. Vzal mě tedy do náručí a i přes mé počáteční protesty mě takto donesl až k děcáku. Tam se se mnou rozloučil a odešel. Když mě vychovatelky viděly kulhat, zděsily se a ihned mi kotník vyšetřily. Nakonec jsem si vážně vymkla. Večer jsem do postele uléhala naštvaná na sebe samu, ale zároveň šťastná. Mám kamaráda! Věřili by jste tomu? Potom jsem si ale uvědomila, že zítra odjíždím. Nejspíš mi není souzeno, mít někoho, kdo by mě měl rád. Komu by na mě opravdu záleželo. Rozbrečela jsem se. Polštář tlumil mě vzlyky a já plakala do té doby, než mě vysvobodila temnota. Upadla jsem do hlubokého spánku.

Takže tady je druhá kapitola😘

PS: kdyby to přeci jenom někdo četl tak já vím, neumím psát ale třeba se to jednou naučím ❤️😝😘

Vaše Emm