Májový večírek (Snamione)

Cože?! Ples?!

„Přeji vám pěkný večer, mojí drazí. Jelikož se blíží květen a k němu neodmyslitelně patří i 1.máj... lásky čas... Rozhodl jsem se, protože ho mnoho lidí neslaví, že uspořádáme, tady v Bradavicích, májový večírek, nebo ples... Říkejte tomu, jak chcete. Podmínkou je, že musíte přijít... Což vlastně není ani tak podmínka. Pro profesorský sbor to platí také.“ sdělil Brumbál všem ve Velké síni.

Čímž si vysloužil hned několik, ne moc pěkných, pohledů od Zmijozelské koleje. S tím počítal, stejně jako počítal s tím samým pohledem od ředitele jejich koleje. S čím však už nepočítal, byl jeden takový pohled od Nebelvírského stolu. Posadil se a s jiskřičkami v očích pozoroval, jak se studenti snaží pozvat na ples, jako svůj doprovod, studentky.

Pohled mu zůstal déle u jisté, teď již, ženy, která seděla se skupinkou Nebelvíru. To ona byla autorem předešlého pohledu. Všiml si, že s ní nikdo nemluví. Nikdo ji nechtěl pozvat. Když vycítila jeho pohled, podívala se mu do očí a pak se mírně zamračila a zase odvrátila pohled. Brumbál nechápal proč, vždyť je docela hezká. Ne jen docela... Mohla by konkurovat většině dívek. A přesto ji nikdo očividně nechce.

Potom mu pohled padl na černovlasého čaroděje, sedícího u stolu, kde seděl on sám. Zamračeně vidličkou probodával jídlo, které měl na talíři. Také nikoho nezval. Trochu sebou škubnul, když na něj Brumbál promluvil.

„Ach, Severusi, ty úžasný chlapče. Čímpak to, že nikoho nepozveš?“

„Protože nechci...?“ protáhl znuděně již zmiňovaný Severus.

„Ale no tak, nebude to tak zlé.“

„Jak pro koho.“ odfrkl si tiše.

Pak se Severus zvedl, ve stejný okamžik jako osamocená Nebelvírka, a odešel z Velké síně. Brumbálovi jen zajiskřilo v pomněnkových očích.

Hermiona se cítila hrozně. Zastavila se u výklenku v jedné chodbě a sledovala tmou zahalené školní pozemky. Co to jako má znamenat? Takhle narychlo uspořádat, ten Brumbálův 'úžasný', ples?!

„Měla byste si lépe hlídat vaše myšlenky, slečno Grangerová.“ ozval se chladný hlas za jejími zády.

„Hm...“ zněla prostá odpověď, která donutila Severuse povytáhnout obočí.

„Co tady vlastně děláte? Nebelvírská věž je opačným směrem.“

„Myslím, že vám do toho asi nic není.“

„Já bych řekl, že je mi do toho docela hodně, vzledem k tomu, že je již po večerce a vy máte být v posteli, nebo minimálně ve věži vaší koleje. Myslím, že je velice velkorysé, když vám nabízím prostý odchod bez jakéhokoliv strhávání bodů.“

„Strhněte si, co chcete.“ řekla mu nepřítomně. Severus se ušklíbl, samozřejmě ho ihned napadlo, co by tak mohl strhnout. Ale samozřejmě není nějaký zvrhlý úchyl, proto tu myšlenku ihned zavrhl.

„Pozor na jazyk, Grangerová.“ jeho hlas však nezněl nijak výhružně, spíš pobaveně.

To donutilo Hermionu se otočit. Zjistila, že její profesor je blíže, než si myslela. Severus si teď všiml, že její tvář je pokrytá několika nechtěnými slzami. Chvíli bojoval sám ze sebou, ale pak pomalu zvedal ruce směrem k jejímu obličeji. Dívali se upřeně do očí toho druhého. Severus jemně a pečlivě setřel palci slzy na jejích tvářích.

„Co vás donutilo spustit z vašich oříškových očí slanou vodu?“ řekl tiše.

„Já... Nechci o tom mluvit.“ odpověděla mu tiše Hermiona, stále překvapená jeho zvláštním chováním.

„Dobře. Nemusíte mluvit.“ pošeptal jí a jemně jí pohladil po tváři.

Hermiona byla kompletně vyvedená z míry. A zděšená z toho, že jí je to příjemné, to jak se jí dotýká. Že je blízko u ní.

„Už budu muset jít. Musím stihnout ještě nějaké další studenty, toulající se po večerce a odečíst alespoň padesát bodů. Nicméně nechci vás tady nechat bez dozoru, takže vám chci nabídnout, jestli byste se ke mně nepřipojila.“

Hermiona jen vykulila své krásné oči. Pootevřela pusu, že něco řekne, ale pak ji zase zaklapla..

Skousla si ret. Čímž upoutala pozornost na její plné růžové rty.
„Vlastně, proč ne.“

Šli mlčky chodbou, nikoho nepotkali, což bylo zvláštní.

„Víte, trápí mě, že se se mnou skoro nikdo nechce bavit. Harry a Ron jsou fajn, ale-“

„Nejsou dostatečně chytří pro váš pronikavý intelekt.“ dokončil Severus za ní. Hermiona jen přikývla.
„Ale, pokud vás trápí zrovna tohle, nemějte obavy. Jednou potkáte někoho, kdo bude schopen se vám vyrovnat. Takových lidí není sice moc. Nicméně, pokud s vámi vaší spolužáci nejsou schopni se bavit, tak vás nejsou hodni. Nic si z toho nedělejte.“

„Jenže ono je to těžký.“

„Já vím.“

„Nikdo se mnou skoro ani nemluví. Nikdo se mnou nechce mít nic společného. Teď do toho ten stupidní ples... Pardon... Už na to prostě nemám. Nechci tam jít, nemám ani s kým. Ale, to se dalo čekat, většina studentů je čistokrevných... Tak proč by se měli zahazovat s nějakou mudlovskou šmej-“

„Dost! Tohle o sobě už nikdy neříkejte. Vy máte na víc, Hermiono.“ řekl, aniž by si uvědomil, že ji oslovil jménem. Došlo mu to ve chvíli, když viděl překvapený výraz jeho společnice při obchůzce hradu.
„Pokud vám jde o to, abyste tam nešla sama... Tak, kdybyste dovolila, rád bych vás pozval já.“ vysoukal ze sebe bezmyšlenkovitě.

Hermiona se zastavila, Severus taky. Mlčky si koukali do očí. Pak se Hermiona pousmála.

„Moc ráda s vámi půjdu na ten ples.“

Severus se pousmál. Po chvíli dorazili ke vchodu do Nebelvírské věže. Buclatá dáma si Severuse přeměřila nedůvěřivým pohledem, ale nic neřekla.

Rozloučili se, Hermiona ho zatáhla z dohledu tohoto až moc mluvného obrazu a obejmula ho. Severus na moment ztuhnul, a pak váhavě své ruce omotal kolem pasu, dle Severusových myšlenek, krásné mladé ženy. Hned si za své myšlenky vynadal. Potom se s Hermionou doopravdy rozloučil a s pozdravem dobré noci se otočil a šel směrem ke sklepení...