Májový večírek (Snamione)

Jsi v pořádku?

Hermiona utekla z Velké síně. Běžela, ani nevěděla kam. Přes slzy nic neviděla. Zastavila se až před dveřmi kabinetu, ze kterého odcházela ráno. Polekaně se rozhlédla kolem. Nikde nikdo. Úlevně vydechla. To by jí tak ještě scházelo, aby ji tu někdo zahlédl, zvlášť, když je Nebelvírka. Hlavně, co kdyby ji viděl Snape? Nebo Malfoy? To by byl pořádný malér. Rychle se rozběhla dál, co jí její dech stačil. Zastavila se u jejího oblíbeného výklenku, kde se zase usadila a pozorovala dění venku. I přes ten mráz, který se jí zabodával do těla, tam seděla, dokud konečně neupadla do neklidného spánku.

Severus se procházel po hradě. Hledal ji. Už byl snad všude. Tak to procházel ještě jednou. Už byla noc. Procházel chodbou, kde minulou noc našel Hermionu. Slečnu Grangerovou, Severusi! Když jeho pozornost upoutala silueta krčící se na jednom z výklenků. Sám pro sebe se pousmál. Hned poznal, že je to ona. Byl rád, že na ni narazil. Měl potřebu si s ní popovídat. Hlavně taky kvůli toho, co jí řekl ten zrzavý magor. Jemně Hermionu pohladil po tváři a zastrčil neposlušný pramen vlasů za ucho.

Hermiona se ze spánku pousmála. Ale potom se zase její tvář změnila na smutnou a neklidnou. Což přimělo Severuse působit jako zrcadlo. Přeměřil si Hermionu pohledem a usoudil, že se jí nemůže v žádném případě dobře spát. Zamyšleně si povzdechl a opatrně, jako tu nejkřehčí věc na světě, ji vzal do náruče.

Z tohoto se nejspíš stane rutina. Pomyslel si během toho, co ji nesl opět do své ložnice. Pomocí kouzla si otevřel vchodové dveře a nechal je i co nejtiššeji zavřít a pokračoval se svým vlajícím pláštěm krokem do ložnice. Všiml si, že dívka v jeho náručí sebou mírně cukla. Jelikož už byl kousek od jeho postele, tak se rozhodl nezastavovat. Pomalu ji položil na svou postel a chystal se ji přikrýt, když rozespale cosi zamumlala, načež se probudila a vyšvihla se do sedu.

Naskytl se jí pohled na profesora Snapea, jak oběma rukama drží deku a kouká na ni.

„J-Já se omlouvám, pane profesore. Asi jsem tam zase usnula a..“

„Klid, Grangerová. Nic se neděje.“ Snažil se ji utěšit Severus, jakmile pochopil, že začala mírně panikařit.

„Myslím, že bych měla jít k sobě.“ řekla z ničeho nic po chvilce ticha.

„No, držet vás zde nebudu, avšak ani vás nebudu vyhánět. Jestliže chcete jít, tak vás alespoň doprovodím, ale pokud byste zde chtěla zůstat, tak klidně zůstaňte.“ Řekl s pokrčením ramen Severus a pustil konce deky.

„Jste na mne až moc hodný.“

„Člověk občas potřebuje, aby na něj byl někdo hodný, zvláště v dobách, kdy se i vaši nejbližší odcizují.“

„Ve skutečnosti jsem ale překvapena, nutno říci, že mile. Když zrovna vy jste ten, kdo se ke mně tak chová. Děkuji.“

„Ale, Grangerová, nechte si ty citové výjevy pro někoho, kdo si to zaslouží.“ pohlédl na ni a posadil se do křesla.

„Ale vy si to zasloužíte, profesore.“ Tvrdohlavě si stála za svým Hermiona.

„Nebuďte směšná. Já si zasloužím akorát tak smrt.“

„A vy mi říkejte něco o tom, že sama sebe nemám ráda. Tak doslovně jste to sice neřekl, ale řekl jste, abych si neříkala tak, jak jsem se popsala předtím-“ Severus ji jednoduchým gestem umlčel.

„Dost!“ řekl, když se Hermiona nadechovala na pokračování.
„Tak co? Zůstáváte zde, nebo jdete do vaší ložnice?“ změnil raději téma.

Hermiona vstala z jeho postele, doprovázena jedním zvednutým obočím jejího profesora.

„Proč jste takový?“ řekla a přišla k němu blíž, jelikož měl křeslo v rohu místnosti asi čtyři metry od postele.