Síla lásky (TW) [Pozastaveno]

2. Tyran

Věnováno: SaKuRa3768

Otevřela jsem oči. Už mě nebavilo neustále se bát ve vlastním bytě. Ale nemohla jsem proti tomu nic dělat.

Dneska jsem skutečně vstala dřív a tu snídani udělala.
Vykašlala jsem se na Joshe, a jen co jsem tu snídani dodělala, jsem se sama vydala do školy.

Došla jsem ke skříňce. Chvíli jsem se v ní přehrabovala, než jí někdo zprudka zavřel.
,,Ahoj....jsem Lydia a ty?" Zeptala se mile.

Chystala jsem se jí odpovědět, ale můj pohled upoutal kluk stojící na druhé straně chodby, opírající se se založenýma rukama o skříňku a pohled směřující na mě. Zase on. Co mu pořád vadí.

,,Haló? Odpovíš už? Jak se jmenuješ?" Zeptala se znova. Nemohla jsem z něj spustit oči. Vadilo mi, jak mě pozoruje.

Bez dalších slov, bez jakýchkoliv slov, jsem zrzavou dívku obešla a šla do třídy.

Sedla jsem si do lavice a on vedle mě. Vešel učitel. ,,Ukážeš mi tu ruku?" Zeptal se po chvíli. ,,Ne, co je ti do toh....." Chytil mě za ruku a vyhrnul mi rukáv, takže se mi podíval na zápěstí.

,,Tak od koho to je?" Zeptal se a já mu ruku vytrhla. ,,Upadla jsem." Řekla jsem klidně.
,,A na koho?" Zeptal se škodolibě. ,,Spíš na co. No, ehm....na....schodech." Řekla jsem nakonec. Pousmál se a zavrtěl hlavou. Odklonil ode mě zrak.

Jakmile zazvonilo, šla jsem z jeho blízkosti. Když jsem si na chodbě všimla Lydie, radši jsem se jí schovala.

Problém ovšem byl, že jsem měla zase tělocvik. Převlékla jsem se a vyšla na hřiště.

,,Tak....jak se teda jmenuješ?" Zeptala se Lydia, která se u mě najednou objevila. ,,Není to jedno?" Řekla jsem a šla od ní dál.
,,A co se ti stalo?" Zeptala se tmavovláska, která se zamnou najednou objevila. ,,Promiň, jsem Allison. Proč máš na předloktí modřinu?" Zeptala se.

,,Spadla jsem z kola." Odpověděla jsem. ,,A to zápěstí?" Ptala se dál. ,,Spadla jsem na schodech." Znovu jsem odpověděla a vzdálila se od nich dvou.

,,Tak holky....zase si dáme pět koleček." Řekl coach a my teda běželi.

Chtěla jsem se držet dál od Lydie a té Allison. Běžela jsem třetí kolečko, když jsem si znovu všimla jeho, jak sedí na tribuně.

Zakopla jsem o nohu nějaké jiné dívku a upadla. Ale tentokrát špatně a sedřela si loket.
,,Vilsova.....ty nemehlo, běž si to opláchnout." Zakřičel coach.

Vstala jsem ze země a běžela do šaten, neboli umýváren.

Dala jsem loket pod ledovou vodu v umyvadle. Vypnula jsem vodu a podívala se na loket. Moc to na štěstí nekrvácelo.

Už se mi nechtělo vracet na tělocvik, tak jsem se převlékla a šla ke své skříňce.

,,Promiň." Ozvalo se najednou vedle mě. Naštvaně jsem se na něj podívala. ,,To je v pohodě, já těch modřin mám málo." Odsekla jsem sarkasticky.

,,Jak se jmenuješ?" Zeptal se po chvíli. ,,Není to jedno?" Zeptala jsem se naštvaně. ,,Není. Zajímá mě to." Pokrčil rameny.

,,Nejsme kamarádi. Nemusíš ho znát." Řekla jsem a šla pryč.

Došla jsem domů. Hned mě Josh chytil za ruce přitlačil surově ke dveřím.

,,Budeš na mě ráno čekat! Nebo to nedopadne dobře!" Skoro až zavrčel, pustil mi ruce a dal mi facku.

Pak odešel. Šla jsem do kuchyně. ,,Tak co? Jak bylo ve škole?" Zeptal se otec, ale nebyl to milý hlas.
,,Dobře....proč?" Nechápala jsem.

Otec mě chytil za ruku a natočil mi jí tak, aby viděl na odřeninu.
,,Cos to zas dělala?" Zeptal se naštvaně.

,,Takhle to vypadá, že tě tady týráme, když máš sedřenou ruku." Řekl a pustil mi ruku.

Nevydržela jsem to. ,,To od vás nebylo, ale vy mě tady týráte. Ty i ten tvůj debilní syn!" Zařvala jsem a otcovi se v očích mihl vztek, ba dokonce zuřivost.

Napřáhl se a pořádně mě přes paži praštil.
Zakryla jsem si to místo rukou a z té bolesti mi až vytriskly slzy.
,,Nejsi nějak drzá?!" Zařval.

,,A týrat mě budeš furt." Řekla jsem skrze bolest. To už se otáčel k odchodu. Ale otočil se a vrazil mi takovou, že jsem to neustála. A měla jsem roztržený ret.

Se slzami v očích jsem se bez jídla vydala do pokoje.

Vyšla jsem schody. Chtěla jsem jít do pokoje, ale za zápěstí mě chytila něčí ruka.

Vzhlédla jsem k němu. ,,Nech mě být." Zašeptal jsem, že mě sotva slyšel.

,,Ale no tak, slečno. Snad si nebudeš vyskakovat." Zasmál se. ,,Jsem unavená, chci jít spát." Znovu jsem zašeptala.
Zvedl ruku a setřel mi krev ze rtu.

,,Aspoň chvíli." Řekl s úsměvem. ,,Ne, Joshy." Řekla jsem a chtěla se mu vytrhnout.

Zatáhl za mou ruku a já mu spadla do náruče.

,,NE JOHSY, NECH MĚ!!" Zařvala jsem a chtěla se mu vytrhnout.
Zatáhl mě k němu do pokoje a zamkl.

Začala jsem od něj couvat. Přerazila jsem se o roh stolu. Zavrávorala jsem a chtěla se o stůl opřít, abych nespadla. Ale nevšimla jsem si skleničky, která na stole stála.
Opřela jsem se o skleničku a ta se rozbila a pořezala mi zápěstí a kus dlaně.

Vyjekla jsem a jeden malý střep si z ruky vytáhla.
,,Tvoje chyba." Pokrčil rameny.

Naštvaně jsem se na něj podívala a chtěla mu jednu vrazit. Vyhnul se mi a chytil mě za ruku. Strhl si mě zády k němu.

,,Vedle, kočko." Zasmál se. Oči se mi začali z té bezmoci zaplňovat slzami.

***

Vzbudila jsem se vedle toho idiota. Vstala jsem tak nejrychleji, jak jen to šlo. Bez udělání snídaně jsem se vydala co nejrychleji do školy.

Vešla jsem tam a šla ke skříňce. Z batohu jsem si vyndala malé zrcátko a podívala se do něj.

Je až dost vidět ten natržený ret. Schovala jsem zrcátko do do batohu a zahnala slzy.
Bolela mě hlavně ta pořezaná ruka, ale i modřina na paži, jak mě otec praštil.

,,Co se ti stalo tentokrát?" Ozval se hlas vedle mě. Cukla jsem sebou.

,,Ehm.....při mytí nádobí se mi sklenička rozbila v ruce.....a co je ti vůbec do toho."

Uchechtl se. ,,Ale já myslel ten ret, i když ta ruka je taky dobrá." Řekl a já ztuhla.
,,Jo to....to...není tvoje věc. Nelez mi do soukromý!" Vyštěkla jsem na něj.

,,Taky jsi spadla ze schodů? Nebo ve vaně?" Vyptával se.
,,Ano, určitě jsem na ret spadla a proto ho mám roztržený." Řekla jsem s úšklebkem.
,,Nebo ti někdo vrazil." Řekl po chvíli.

,,Přesně.....včera večer do mého pokoje přiletěl létající talíř a mimozemšťan mi jednu vrazil. A já bych teď nejraději vrazila tobě!" Řekla jsem a šla do třídy.

-------------

Druhá kapitola😊