Selekce Počátek - ALYSSA YOUNG

2. Úkol: Cesta

Pořád jsem ještě tak nějak v šoku. Tolik cizích lidí jsem doma ještě neměla. Nejen cizí lidé co přišli gratulovat, ale i z paláce.

Jako by to samotné nestačilo, musela jsme vyplnit další dotazníky. Ač to nerada přiznávám, byly to dost intimní dotazníky.

Po nějaké době konečně ustal frmol a já oblečená v černých šatech s lodičkami vycházela z domu. Všem začínalo docházet, že se asi velmi dlouho neuvidíme. Loučení bude těžké.

„Tak si nastup princezno ,” řekl s širokým úsměvem otec a otevřel mi dveře našeho starého auta.

„Ale tati, vždyť nejsem princezna... A ani jí nejspíš nebudu.” Obhajovala jsem se s nafouklými tvářemi a sledovala jak se zbytek rodiny souká do zadní části auta a on jim pomáhá.

Za chvíli se v okně objevila jeho hlava. „Pro mě budeš princezna vždycky.”

Potlačila jsem slzy a podívala se na něj. Usmíval se na mě a na čele se mu rýsovala hluboká vráska. Tolik starostí musí mít... A teď mu ještě odejdu já. Já a on jsme jediný kdo v rodině pracuje. Tedy, já spíš tak nějak běhám po různých pracích a můj mladší bratr Ronnie má jen nějaké brigády.

Netvrdím, že se máme špatně, to vůbec ne. Příjmy máme dobré. Jen výdaje také. Je nás opravdu hodně. A když nás táta musí živit sám, tak to musí být těžké.

„Vyrážíme mládeži! Připouteje se, bude to jízda,” zevelel táta. Peppee vypískla a s ní zajásala i dvojčata. Ronnie jen trochu zvednu koutek a já se jen usmívala.

Jak jsem se na ně koukala, cítila jsem štěstí a zároveň smutek. To, že jsme spolu je jedna velká náhoda.

Otec vlastně není náš otec. Ani jednoho. Všichni procházíme od jinud.

Své pravé rodiče si pamatuji jen mlhavě. Viděla jsem je naposledy ve čtyřech letech. Tehdy se přišlo na to, že pomáhají rebelům, i když jako čtvrtí nemohli být členy, alespoň jim pomáhali kde to šlo. Navíc také byli součástí nějakých gangů protestujících proti království. Prostě měli prsty ve všem co bylo proti králi a jeho rodině. Oba je zavřeli a mě chtěli dát na převýchovu. Jenže i zrádci mají svá práva a rodiče nedovolili, aby mě někdo adoptoval. Pořád nosím jejich jméno. Jsem jen v "pěstounské" péči.

Jenže nikdo k sobě nechtěl dítě rebelů. Jen jediný pár, ale byl tu háček. Byli z jiné kasty než já a jelikož si nemohli dovolit snižování počtu příslušníků vyšších kast, i když jsem jen z třetí. Nakonec mě k nim na “zkušební” období poslali.

No a ze zkušebního období to zůstalo napořád. Kdo by se o nějaké dítě zajímal?

Při mém příchodu už tu jedno dítě měli. O dva roky mladší dítě. Ronnieho. Toho normálně adoptovali.

Dlouho jsme žili takhle ve čtyřech. Já, Ronnie, David Stark a jeho žena Melissa Stark. Potom k nám přibyla Pepper, taky adopce.

Starkovi se vlastně rozhodli zhostit role lidí, kteří věnují svůj život cízím dětem. Moc je obdivuji.

Dvojčata Luis a Hans byli poslední. I oni byli adoptovaní. Jejich rodiče byli osmí a neměli na to je uživit, takže se jich ujala má rodina. Oba za dvojčaty, ale stále jezdí, aby viděli jak se mají.

Bohužel asi dva roky po adopci Luise a Hanse, máma, tedy Melissa, zemřela. Ukázalo se, že měla velký nádor na plicích a přišlo se na něj příliš pozdě. Moc jsem truchlila, doteď mě to nepřebolela, byla pro mě víc matkou, než má biologická.

Smrt mámy pro nás neznámenala jen ztrátu, ale i velkou díru ve financích. Táta na nás zůstal sám. Jakmile jsem nabyla dostatečného věku, začala jsem mu pomáhat a vydělávat různě peníze. Celkem se nám to daří a už si zase žijeme celkem dobře. Přeci jen, stalo se to hodně dávno.

Jsem jediná z jiné kasty a s jiným jménem. Děti to nevnímají, ale já to cítím. Cítím rozdíly mezi našimi kastami. Cítím jak mě lidi berou jinak než je. Nesnáším to. Vždyť patřím k nim? Proč taky nemohu být s nimi? Proč nemohu být Alyssa Stark?

Na jednu stranu nám to dost pomáhá. Mám větší plat, lépe se dostávám na určitá místa aj.

Ty rozdíly tedy nejsou nijak astronomické, ale já je cítím a mívám pocit, že to mezi námi někdy tvoří trhlinu.

Miluji je všechny nadevše. Neumím a ani si nechci představit, že bych byla bez nich. Proto jim chci zajistit to nelepší.

Přemýšlím proč vlastně do Selekce jdu. Chci pomoct rodině? Nebo něco sama sobě dokázat? Či že by mě snad princ opravdu tak zaujal? Nebudu lhát, opravdu se mi líbí.

„Alyssooo!!!” zaječelo mi něco zezadu do ucha.

Vyděšeně jsem sebou škubla a vyjekla stejně hlasitě jako ona:, „Sakra Pepper proč tak křičíš?”

Zatvářila se jako by kousla do citrónu. „Celou dobu tu na tebe mluvíme a ty nás vůbec neposloucháš.”

Cítila jsem jak rudnu. Příliš jsem se ponořila do vzpomínek.

„Aha... A co jste chtěli?” vyhrknu rozpačitě.

„Už jsme na místě!”

Další kroky jsou rozhodující. Buď spadnu, nebo budu hrdě kráčet po rudém koberci.

Co si vyberu?