Rituál

6. kapitola

Oba detektivové brzy dorazili ke dveřím, za nimiž se nacházel člověk, kterého potřebovali.

Taglichte zazvonil a o několik chvil později ze dveří vykoukla ženská hlava s krátkými vlasy. Nejdříve ji pohled padl na vyššího z mužů, zatvářila se jakoby zahlédla něco, co jí pohoršilo až do morku kostí.

„Dobrý den, pane Taglichte.” jeho jméno zcela zjevně vyplivla s nejvyšším opovržením. Poté otočila hlavu na jeho kolegu, až se jí odbarvené blond vlasy zatočily okolo hlavy. Usmála se.

„Ahoj Petere, co potřebuješ?”
„Ahoj Susan,” jeho výraz zůstal neměně kamenný „potřebovali bychom se zeptat na pár otázek tvého manžela.”
„Oba?” její pohled se přesměroval k Taglichtemu a ve tváři se jí opět usídlil znechucený úšklebek.
„Ano paní Boylová, oba.”

Po jeho odpovědi se přesunula ke straně dveří a pokynula mužům rukou na znamení, že mohou vejít dovnitř. Ti vešli a paní domu je uvedla do pracovny svého muže.

Ten postarší snědý doktor seděl u svého stolu podepírající si prošedivělou hlavu. Ve chvíli, kdy si povšiml dvojice detektivů se srdečně usmál a rozešel se k nim. Oba je pozdravil a přátelsky jim sevřel ruku.

Usadili se u dubového stolu a Quaqerty začal výslech:
„Asi tušíš proč jsme za tebou přišli. Tři z obětí v případu byly  tvoji pacienti, takže na tebe máme pár otázek a odpovědi na ně, by nám dost ulehčily vyšetřování.”
Doktor se zasmál: „Takže mě podezříváte z vraždy, nebo jak to mám chápat...?”

V tu chvíli se ozval Taglichte, který do této chvíle mlčky  seděl zabrán do svých myšlenek: „Nepatříte mezi podezřelé. Zatím. Otázky které bych vám rád položil souvisí s vaším oborem a vašimi vědomosti.”

Mezitím vytáhl z kapsy kabátu sirky a cigarety a jen vteřinu před zapálením zvedl oči na doktora: „Mohu?”
„Jistě." pokývl Boyle hlavou a pokračoval „Tak na co se mě zeptáte detektive?”

„V prvé řadě,” Taglichte vyfoukl kouř z cigarety s požitkářsky zakloněnou hlavou „tu máme vraždy, které netušíme, jak se udály. Oběti se podle všech zjistitelných informací nebránily, ale nebyly pod vlivem jakýchkoliv látek ovlivňující myšlení. Přišli jsme, abyste nám ozřejmil, jestli tu jsou nějaké možné souvislosti tímto a diagnózami vašich pacientů.”

„Aha... Chápu proč vám dává případ tolik zabrat.” Naklonil hlavu na stranu.
„Dle mého názoru je nemožné, aby kvůli svému onemocnění, ztratili tendence se bránit. Nicméně, měli byste vědět, že stav těchto pacientů se poslední dobou velmi zhoršoval. Veškeré zlepšení kterého jsme dosáhli... Bylo pryč. Byli paranoidní, halucinovali, žádná medikace nefungovala. Nakonec léčbu opustili. Úplně.” pokrčil hlavou, jakoby chtěl naznačit že nechápe co se událo a stále v židli se odsunul od stolu.

Taglichte s cigaretou v ústech si doktorovu odpověď poznamenal na kousek papíru.
„Takže dobrá, když tedy tenhle vliv vyloučíme, jak je to tedy dle vás možné?” Do výslechu se náhle vložil Quaqerty: „Jejich stav se zhoršil říkáš, opustili léčení. Mohlo to nějak ovlivnit to co se stalo?”

Doktor se obrátil na menšího z detektivů: ”To se stává, častěji než si myslíš. Pacienti ukončí léčbu, propadnou se až na úplné dno... Ale já je nemůžu nutit, aby pokračovali.” zadíval se z okna. „Bohužel, nemůžu.” Pak jakoby náhle procitl, přemístil zrak na Taglichteho, zvedl se ze židle a pomalým krokem došel ke knihovně. Mezitím mluvil: „Před nedávnem jsem četl knihu zabývající se hypnózou. Je to asi jediný způsob, který mě v tuto chvíli napadá.”
Sáhl pro knihu, vytáhl ji a položil před detektivy na stůl.

„I když ani tato možnost není dost dobře možná.”
„Proč myslíš?” optal se Quaqerty.
„Je to z toho důvodu, že člověka do hypnózy dokáže uvést pouze člověk, který se tématem dlouhodobě zabývá a zkoumá... A je jasné, že když by měl tyto vědomosti, neuváděl by do hypnózy někoho, koho se chystá zabít. Kdokoliv v tomto stavu vědomí je totiž velmi citlivý na to, jak se nakládá s jeho tělem a při sebemenší bolesti by se mohl probudit zpět.” Vyšší z mužů si opět poznamenal vyslechnuté informace.
„Nicméně je klidně možné, že jsou tu jiné způsoby, jak dojít k tomu výsledku, který by se vrahovi hodil. Přeci jen, všechny způsoby ovlivňování lidské mysli mi nejsou známy.”

Po dalších otázkách, které nejsou pro čtenáře důležité a po mnoha zdvořilostních vytáček a frází - zaznívajíce hlavně od Boyleho a v menší míře i od Quaqertyho - se detektivové zvedli, poděkovali a nechali se vyprovodit ke dveřím. Je důležité podotknout, že během několika mála minut stihli Boyle s Quaqertym probrat všechna témata, která jsou od podobných konverzací očekávána, kromě dvou - manželky a dětí.

Když oba muži vyšli na zamlženou ulici, panovalo mezi nimi ticho. Jako první jej prolomil Quaqerty: „Když jsem se vás naposledy ptal, neodpověděl jste mi. Tak tedy znovu: považujete pana Boyla za jednoho z podezřelých?”

Taglichte zpomalil, aby si mohl zapálit a již s cigaretou v koutku úst odpověděl: „Samozřejmě, že ano. On má vědomosti, které by mu pomohly zavraždit naše oběti.”
„Kdo další má podle vás informace podobného charakteru?”
„To je prosté milý Watsone,” autor vtípku se zasmál „dá se říct, že podezřelý je vlastně každý z jeho schopnějších kolegů. Mimo jiné i vaše bývalá žena, Susan.”

Quaqerty se zarazil uprostřed kroku. Sice se rozvedli... Ale stále měl tendenci nad ní držet ochrannou ruku.
„Počkejte Taglichte, k tomu jste došel jak?”
„Pokud vím, před tím než odešla dělat ženu v domácnosti,” v tuhle chvíli nešlo přeslechnout jeho odsuzující tón „byla úspěšná psychiatrička, takže znalosti by mít mohla.”
„To byste jí asi přeceňoval, v práci byla sice dobrá, ale pokud jde o možnost, že by dokázala nekoho zabít... Jsem si jistý, že ona by to neudělala.”

Taglichte pokrčil rameny, řka: „Sice jí znáte lépe než já, a já bych vám klidně mohl dát zapravdu, ale jako detektiv musím počítat se všemi eventualitami.”
Poté vyfoukl našedlý obláček a pokračoval: „Zatím paní Boylovou nepodezřívám o nic víc, než její bývalé kolegy.”

Oba muži se poté opět mlčky rozešli směrem k budově, kde měli své kanceláře. Každý přemýšlející nad problémy, které nejvíce kalily jejich bystrou mysl.