Proměny

~3~

Do našeho malého domu v klidné uličce jsme se přestěhovali teprve před několika týdny. Předtím jsem bydleli na druhé straně města v moderním třípatrovém domě s anglickou zahradou a dvěma garážemi. Když se však u táty začali objevovat zdravotní problémy a doktor mu vysvětlil, že jsou spojené ze stresem, opustil své náročné zaměstnání obchodníka a úplně změnil životní styl. Kdysi jsem také měla na půl se svou kamarádkou Susan poníka. Bylo to grošované tornádo jménem Dax a žilo se třemi jinými poníky na farmě asi půl milé od nás. Daxe nebylo možné chytit, nesnášel stáje a jeho oblíbeným kouskem bylo vyhazovat, když se rozhodl, že je čas jit domu. Byl nezvladatelný a nedalo se s ním pořádně ani jezdit na projížďky, ale to nás samozřejmě neodrazovalo. Navzdory všemu jsme ho šíleně milovaly. Když se nad tím teď zamyslím, připadá mi, že by pro nás byl přímo velký sousto, I kdybychom byly zkušenější jezdkyně.
Když se tehdy splašil a vyhodil Susan že sedla(skončila se zlomenou rukou a vyraženými zuby),měly jsme konečně dostat rozum a přiznat si, že ho nezvládáme. Ale asi proto, že jsme se o svou zodpovědnost se Susan dělily, jsme to prostě nepochopily.
Podporovaly jsme se navzájem a ve cvičení Daxe jsem se střídaly. Když však Susan onemocněla a já na Daxe zůstala sama, konečně mi došlo, na co mám a na co ne. Skákání jsem nikdy neměla moc ráda. Někde jsem četla, že pro koně není skákání vůbec přirozené(myslím samozřejmě skakaní s jezdcem na zádech)a že když dorazí těsně k překážce, vlastně ji nevidí a musí se spoléhat na svou paměť, aby správně odhadl odraz. To člověku jistoty zrovna nepřidá, že ne? Jenže Dax mě na skákání jiný názor a s velkým potěšením zdolával všechno, co se mu připletlo do cesty. Susan se ho snažila cvičit na malé překážkové dráze, kterou jsme postavily z klád, starých pneumatik, půjčených tyčí a prázdných barelů. Při vyjížďkach s ním skákala přes příkopy a ploty, což dělal s velkým zápalem. Když tehdy Susan nemohla, vyjela jsem si s ním já. Po chvíli jsme dojeli k něčemu, co vypadalo jako ostnatý plot, a Dax si přirozeně myslel, že chci aby přes něj přeskočil. Nikdy nezapomenu na paniku, která mě zaplavila, když mi konečně došlo, že Dax nezastaví. Vrhl se vpřed. Před námi se rýsovala příšerná překážka a já se hrůzou nemohla ani pohnout. Možná si Dax špatně vyložil moje:„Ne!" a myslela si že volam:„Jeď! " kdo ví ale v každém případě překážku bez problémů přeskočil a já skončila na zemi.
Kvůli téhle příhodě, po které mi zůstaly odřeniny a strach( k Daxovi jsem se nepřiblížila aspoň týden), naši trvali na tom, že se Dax prodá. Protože Susan Daxe trénovat nemohla a já nechtěla,bylo to jediné řešení. Naštěstí vše dobře dopadlo. Když Dax přeskakoval plot, viděl nás syn místního farmáře, který ho chytil, pomohl mi na nohy a nabídl našim, že ho koupí. Díky své skokanské zdatnosti už teď Dax určitě vyhrává se svým silným a schopným jezdcem jednu cenu za druhou.