Sněhobílá dívka

Sophia

Při pohledu na hvězdy se mi vždy radostí zastavilo srdce. Dnes v noci se to ale nestalo. Nepřeběhl mi mráz po zádech a neměla jsem ani pocit že padám.

Něco bylo špatně. Něco bylo hodně špatně. I když se mě rodina a přátelé vždycky snažili zlomit, já se nikdy nedala. Jen jsem celý den čekala až padne tma a pak jsem s  nepředstavitelným štěstím koukala na hvězdy.

Viděla jsem v nich Claire. Čistou, krásnou a nevinnou. Když tu nebyla moje sestra aby na mě dávala pozor, dávaly na mě pozor hvězdy. Každý večer jsem si s nimi povídala ale dnes to nešlo.

Sice byly vidět stejně jako vždy, ale něco mi celkově na dnešním večeru nehrálo.

Začalo to už u večeře. Nikdo na mě totiž nebyl hnusný. Nepokřikovali na mě urážky a nedělali, že mě přehlížejí. Po večeři mě prostě nechali normálně odejít.

Už tu stojím několik hodin a hvězdy ne a ne na mě promluvit . Třeba drží stráž nad mojí sestrou a nemají čas dohlížet dnes i na mě.

Za mnou se ozvou tiché kroky. Otočím se, a vidím, že jde za mnou má matka. Nasadím nepřístupný pohled a čekám na její první krok.

Podívá se na mě takovým smutným pohledem. ,,Už je to rok." Prohodí jakoby mimochodem.

Samozřejmě, že vím co myslí. ,,Taky mi chybí." začnu překvapená, že mě vůbec vzala na vědomí. ,,Pořád čekám, že ji uvidím u snídaně a že nás svým veselým hlasem pozdraví. Když se procházím po zahradě, pořád čekám, že na mě zpoza nějakého altánku vykoukne. Pak si ale uvědomím, že tu není a že se z toho nic nestane." Při mluvení koukám na oblohu, ale teď se na matku otočím.

V očích má slzy a kouká na mě skelným pohledem. ,,Tolik mi chybí. " rozpláče se. Váhavě ji obejmu a přemítám, co se asi stalo.

Po chvíli mě matka odstrčí, poklepe mi na rameno, věnuje mi zvláštní pohled a odejde spát.

Rozhodnu se, že půjdu taky. Zítra jsou moje narozeniny. Musím být čilá na ples.

...........

Ráno se vzbudím brzo a všimnu si, že mi služebné na dnešek přichystaly krásné šaty. Až moc, na můj vkus. Asi chce matka zamaskovat, že nejsem dost hezká.

Chvíli hraju na klavír a po čase přijdou moje dvě komorné. Myslím, že jsou jediné osoby na zámku,  které mě maji alespoň trochu rády. Doufám.

,,Měla byste se jít připravit princezno." Prohodí jedna z nich mile. ,,Dnes máte svůj velký den." Usmějí se, a začnou mě oblékat.

Do vlasů se mi snaží složitě zaplést korunku, ale to už mi přijde vážně moc. ,,Vždyť je to jenom ples na moje narozeniny. Ne svatba." řeknu už naštvaně. Vím, že ony za to nemohou, ale nemohu si pomoct.

Ta mladší se zachichotá. ,, Ale princezno. Je vám už osmnáct. Zapomněla jste, že na plese budou vaši nápadníci?" Jo. To jsem zapomněla. ,,Ne." Odpovím přesvědčivě. ,,Ale nemyslím si, že musím vypadat jako načančaná slepice. A hlavně je ten ples až večer." Komorné se nejistě zasmějí a stejně mi tu korunku do vlasů zapletou.

_________

Ahojahojahoj!!!!!
Fakt mě to psaní začalo bavit.
Příští kapitola bude v něčem výjimečná. Bude o plese.

Můj nápad byl, že každá kapitola bude pojednávat o jedné z osob. Bude se po ní i jmenovat a tak. Ale přišlo by mi líto sem ten ples nedat a pak už by časově nezapadl.

Takže....
Co na příběh zatím říkáte. ???
Rozhodně mi něco napište do komentářů. Připomínky, chyby....no prostě všechno.

Papa

❤Betysek4❤