Omlouvám se

1.5K 125 8
                                    

„Chtěla bych nahlásit vraždu,“ řekla do mobilu. Pak ještě nadiktovala adresu jejího domu. „Co tu sedíš?!“ vyjela na něj.

Zmateně se na ni podíval. Nechápal, co tím myslí. Už nechce utíkat.

„Vypadni!“ křikla a její malé pěstičky narazily na jeho hrudník. „Ať si pryč než přijedou,“ šeptla.

Vstal a přešel ke vstupním dveřím. „Omlouvám se.“ S těmito slovy opustil dům.

Co jí to napadlo? Proč ho pustila? Měla ho sebrat policie a odsoudit! V domě zůstala sama. Až na mrtvolu v kuchyni.

Za několik minut se ulicí ozvaly sirény policejního auta a sanitky. Ta už asi nebude vůbec nutná.

Policie dům uzavřela a poslala Michelle vyspat se jinam. A kam? Žádné příbuzné tu nemá. Pak jí napadla Kevinova mamka.

Celou dobu se jí z hnědých očí kutálely slzy.

Jeden hodný policista ji odvezl ke Kevinovu domu, kde už na ni čekala černovlasá žena v teplém županu.

„Dobrý večer, strážník Clemmings,“ představil se muž.

„Dobrý večer,“ opětovala mu žena pozdrav. „Michelle,“ oslovila dívku, která s uplakanýma očima stála za mužem. Rozpřáhla paže.

Michelle jí vběhla do náruče a rozplakala se ještě více. Ani nevěděla, jestli pláče kvůli tomu, že je sirotek nebo kvůli tomu, že nechala odejít pachatele. „Můžu… můžu tu chvíli… zůstat?“ dostávala ze sebe mezi vzlyky.

„To víš, že můžeš. U nás si vždycky jako doma.“ Pohladila ji po vlasech. Poděkovala strážníkovi a odvedla Michelle do pokoje pro hosty.

Naprosto netušil, co to mělo znamenat. Nasedl do auta a odjel opačným směrem, než přijeli policisté. Jel do motelu. Kam jinam, že? Nemá nic. Kromě kocoura v motelovém pokoji, který by měl co nejrychleji opustit.

Vjel na parkoviště před obchod, který je otevřený nonstop. Než vystoupil, svlékl si zakrvácenou mikinu a hodil ji na zadní sedačku. Vstoupil dovnitř a hledal jeden určitý regál. Během chvilky stál před ním a přemýšlel, co si vezme a co tu nechá.

U pokladny nechal padesát sedm dolarů a k autu se vracel se třemi lahvemi vodky. Vlezl za volant a než otočil klíčem v zapalování, jedu lahev otevřel a dvakrát si lokl. Teprve potom nastartoval a vyrazil do motelu.

Zaparkoval před svým pokojem. Posbíral věci z auta a ještě se podíval do okna kanceláře, odkud probleskovalo světlo z televize, a u okna stála ta starší paní. Sledovala, aby jí nic neuniklo.

Andymu se pomalu dostával alkohol do hlavy. Po cestě se dokázal zbavit už půlky jedné lahve. V jedné ruce držel mikinu a dvě lahve a v té druhé načatou třetí, kterou pozvedl do vzduchu. „Šťastnej Novej rok,“ křikl na ní.

Okamžitě zatáhla závěsy a s velkou pravděpodobností si opět sedla před televizi.

Z kapsy kalhot začal lovit klíč, ale když máte obě ruce plné, jde to těžce. Musel položit lahev a odemknout.

„Batty,“ zvolala do tmavého pokoje. Zavřel a přešel ke stolku, na který vedle pytle s granulemi položil lahve. Mikinu hodil k posteli a zamířil do menší koupelny. Několik minut se na sebe jen díval. Omyl si obličej a ruce a vrátil se zpět do místnosti s postelí. Vzal si vodky a natáhl se na posteli, kde o sobě dal vědět černobílý kocour.

Vzbudily jí paprsky slunce prodírající se skrz její víčka. Otevřela oči, které jí pálily od dlouhého pláče. Posadila se a rozhlédla se po pokoji, kde čas od času přespávala, protože mamka dělala dlouho do noci. Jak si vzpomněla na mamku, vybavily se jí vzpomínky na včerejší noc. Slzy už se ale nedostávaly. Cítila jen strašnou prázdnotu ve své hrudi. Vstala a zamířila z pokoje.

„Kevine, tys pil!“ křikl dívčí hlas rozčileně.

„Nekřič!“ zavrčel mužský hlas. Z kuchyně se ozval zvuk tekoucí vody.

„Počkej, až se to dozví mamka,“ řekl dívčí hlas stejně pištivě.

„Ta už to stejně ví,“ otevřely se vstupní dveře, ve kterých stála černovlasá žena.

Michelle se rozhodla, že sejde dolů. Měla sucho v krku. Šla co možná nejtišeji.

„Jak ses vyspala?“ zajímala se žena, když si jí všimla.

Jen pokývala hlavou. Nechtěla si s nikým povídat. Chtěla se zavřít do pokoje a dosmrti nevylézt.

Kevin se na ni jen nechápavě díval. Z včerejšího večera si ne všechno pamatuje, ale dal by všechno za to, že když ho vyhodila před domem, odjela.

„Nemáš hlad?“ zeptala se žena starostlivě.

„Jen žízeň,“ pípla Michelle.

„Sedni si na gauč. Přinesu ti sklenici vody,“ ukázala žena do obývacího pokoje a došla k lednici, odkud vyndala lahev vody a nalila ji do sklenice.

„Kevin ji vojel a teď jí z toho je blbě,“ rozesmála se třináctiletá brunetka.

„Samantho!“ okřikl ji starší bratr.

„Jen jsem se zeptala,“ bránila se dívka.

„Mami, co se stalo?“ otázal se.

„Včera v noci někdo zabil Emmu,“ odpověděla šeptem a vrátila se za dívkou v obývacím pokoji.

„Co?!“ vyjekl Kevin.

„To máš z toho, že chlastáš,“ ušklíbla se Samantha a odběhla do pokoje.

Celý den proběhl v tichosti. Michelle seděla na posteli. Jediné na co byla schopna myslet, byl ten výjev, jak rozsvítila světlo v kuchyni jejich domu a spatřila ten nepořádek. Její nehybnou matku a toho kluka. Jak se na ni dívaly jeho nádherně modré oči plné strachu.

Za celých šest let své nechvalné kariéry vraha nenechal ani jednoho svědka. Tak proč jí nic neudělal? A jak si může být jistá, že je to opravdu on? Když viděla svou matku, až na bílou košili pod sakem nasáklou krví na ní nebylo nic zvláštního. Neměla prořízlé hrdlo a ani se nikde neválelo její srdce. Nebo si ho alespoň nevšimla.

Co když to byl jenom nějaký zloděj, který potřeboval peníze, a mamka ho načapala v domě? Ale proč by tam s ní zůstával, i když volala policii? Proč prostě neutekl? Třeba to byl opravdu ten sériový vrah a čekal, až ho konečně zavřou. Možná mu došlo, co udělal a chtěl za své činy pykat. A ona ho prostě nechala utéct. Jak to mohla udělat? Co ji k tomu vůbec přimělo?

Možná to byl on. Nikdy neviděla, tak pěkného kluka. A ty oči. Jakoby se dívala na letní azurové nebe bez mráčku. Taky si vzpomněla, nebo měla takový pocit, že měl ve spodním rtu stříbrný kroužek.

„Michelle,“ zaklepal na dveře pokoje Kevin. „Nechceš jít do města? Myslím, že pár kapek něco tvrdšího by ti pomohlo. Mně to před rokem strašně pomohlo.“

Please, don't kill me!Kde žijí příběhy. Začni objevovat