Please, don't kill me!

Andrew Biersack

V baru bylo šero. Občas místností projel barevný kužel světla, který pak opět zmizel. Na tanečním parketu vprostřed bylo tělo na těle. Na to, že byla neděle, a většina lidí vypadali na pracovní síly než na studenty, tu bylo plno. Místnost byla zakouřená. A hudba dost hlasitá.

Asi hodinu seděla u jednoho piva, zatím co Kevin už pomalu zapomínal, jak se chodí. Ale jak se drží cigareta, ještě věděl. Už měl snad čtvrtou.

„Nedáš si?“ ozval se Kevin a podal jí krabičku Camel.

Zakroutila hlavou a dál se věnovala sklenici s pivem.

„Poď si trsnout,“ objevil se u jejich stolu blonďatý mladík, bledý jako stěna.

„Nejdu,“ odvětila Michelle.

Mladík se otočil na podpatku a odešel.

Další hodinu seděla u dalšího piva a sledovala, jak se lidé kolem ní baví. Ani nevěděla, proč na to Kevinovi kývla.

„Na chvilku si sednu,“ ozval se hluboký mužský hlas a na volnou židli u jejich stolu se sesul vysoký mladík. Potáhl z cigarety a popel klepl do jedné z prázdných sklenic.

„Jasně,“ mávl Kevin rukou.

Michelle se jen oněměle dívala na nově příchozího kluka. V ruce měl sklenku s nějakým alkoholem a vyklopil do sebe zbytek. Když sklenici odložil od úst, jeho oči zamžikaly na dívku naproti němu. Zaskočilo mu.

„Bacha, kámo,“ zasmál se Kevin a praštil ho do zad vší silou, kterou mohl v tuto chvíli vyvinout.

„Díky,“ zakašlal mladík. „Asi radši půjdu jinam,“ řekl a zvedal se.

„Klidně tu zůstaň. Si fajn.“ Kevin ho vzal za koženou bundu a zatlačil zpět na židli.

„Jo. Klidně tu zůstaň,“ ozvala se konečně i Michelle. Nějakým neznámým důvodem k němu necítila nenávist za to, že jí zabil mamku. Připadala si strašně divná kvůli tomu. Jiní lidé by nenechali utéct vraha. Utápěly se ve smutku. Ona si připadá, jako by to byla už věčnost, co její mamka zemřela a ona už s tím byla smířená.

„Dobře,“ pokýval hlavou. Jeho hlas zněl tak uklidňujícím tónem.

„Kolik ti je?“ zajímal se Kevin.

„Čtyřiadvacet,“ odpověděl mladík a odhrnul si černé vlasy z očí, které nespouštěl z Michelle. Bylo mu divné sedět u jednoho stolu s osobou, která ví, co udělal. Která ho viděla zabít její matku a přitom se chová, jakoby nic. Děsně ho to mátlo. Nevěděl, jestli je to jen přetvářka a až vyjde z toho baru, budou tam na něj čekat její gorily. Jestli teda nějaké má. Anebo je labilní a nepřipouští si, co udělal.

„To jsi vcelku mladej,“ zhodnotila dívka a propalovala ho hnědým pohledem. „Co jsi dělal, když ti bylo osmnáct?“

Těžká otázka, na níž je ještě těžší odpověď.

„Určitě chlastal jako my,“ smál se Kevin. „A jak že se jmenuješ?“

„Andy,“ odpověděl. Kolik tu může být kluků se stejným jménem, že?

„Tak se jmenuje ten blbeček Rogers z céčka,“ odfrkl si.

„A příjmení?“ podívala se na něj Michelle.

„Já sem Bostwick. Děsný příjmení. Samantha Bostwick,“ uchechtl se Kevin.

„Ty se jmenuješ Samantha?“ zeptal se Andy a jedno obočí mu vyjelo nebezpečně do čela.

„Né. To je ségra. Já jsem Kevin.“

„Já mám docela legrační příjmení, takže se s ním moc nechlubím,“ podíval se na Michelle, která do sebe klopila zbytek piva.

„Proč ne? Nemáš náhodou strach?“ zamračila se.

Sáhl do kapsy bundy a vyndal mobil. „Biersack. Andrew Biersack,“ řekl klidně a položil před ní mobil, na jehož displeji svítilo 911. Něco uvnitř mu napovídalo, že nezavolá. Ale nebyl si jistý.

„Pěknej telefon,“ prohodila a vrátila mu ho.

„Zajímavá složenina,“ pokýval Kevin uznale hlavou.

Michelle se zvedla a zamířila pryč.

„Kam jdeš?“ křikl za ní brunet.

„Došlo mi pití.“

Zvedl se a šel za ní. Sedla si k baru a objednala si panák vodky. Potom před ní barman postavil půllitr piva. Přešel k ní a posadil se na volnou stoličku vedle ní.

„Proč si mě nechala jít? Mohla si mě praštit pánvičkou po hlavě, abych neutek‘ a předat policii. Já bych tam s tebou klidně zůstal,“ ozval se.

„Tady se o tom bavit snad nebudeme, ne?“ podívala se na něj.

„Tak pojď ven. Strašně mě to zajímá.“ Vzal ji za ruku, ale okamžitě se mu vysmekla.

„Nešahej na mě!“ vyjekla a ruku si složila na prsou.

„Promiň,“ omluvil se a zasedl zpět na stoličku. Všiml si, jak se na ně barman dívá.

„Proč jsi mě nezabil?“ zajímala se potichu, aby jí slyšel jen on.

Pokrčil rameny. „Když jsi vešla do toho domu, připomněla si mi mě samotného. Vrátili se mi vzpomínky na dobu před…“ odmlčel se. Vážně o tom chce mluvit? „No to je jedno. Vešla si dovnitř a já nevěděl, co mám dělat. Teprve, když jsi začala brečet, mi došlo, že by bylo na čase, to ukončit. Chtěl jsem počkat, až mě policajti seberou. Jenže tys mě vyhodila, Michelle.“

Při jeho posledním slovem se otřásla. Vždyť tu dneska její jméno nepadlo! Nebo jo? Ale kdy? Možná někdy před tím, než se objevil u jejich stolu. „Jak znáš moje jméno?“

Co má říct? Že ho slyšel tady? Ale od koho? Ona ještě není tak opilá, aby si nepamatovala události před půl hodinou. A to, že jej slyšel volat tu ženu v domě, by asi nebyla nejlepší odpověď. Babo, raď.

„Jak znáš moje jméno?!“ zeptala se naléhavěji.

„Slyšel jsem ho-“

„Kde?“

„Když vešla, tak na tebe volala,“ šeptl a doufal, že to v tomhle hluku neslyšela.

„Mamka…“ hlas se jí zlomil stejně, jako když viděla tělo své matky v kuchyni. Rozplakala se. Vstala a běžela ven. Chtěla se nadechnout čerstvého vzduchu. Být chvíli sama. Kdyby byla doma, třeba by se to nestalo? Mohla být s ní a on by se třeba lekl a utekl. Nebo taky ne. Když byl schopný zabít pětičlennou rodinu, tak by se asi těžko lekl dvou samotných žen.

„Zavolej jim a řekni, že víš, kdo to udělal. Já bych zavolal, ale nejde to. Nejsem schopnej to blbý číslo vytočit. Už mě to nebaví. Zavolej, ať mě seberou a zavřou. Při nejlepším dostanu trest smrti. Všichni budou spokojení. Lidi se přestanou bát a ty se pomstíš. Prosím, zavolej je.“ Stál za ní před vchodem. Jeho hlas zněl smutně a vyčerpaně. On to asi opravdu chtěl udělat.

Slyšela kroky a zboku se objevila jeho ruka s mobilem. S pláčem si ho vzala.