Blood in your body

Hranice šílenství

Nemohl jsem usnout a stále se převaloval v posteli. Najednou jsem slyšel klíče a dveře. Ozvalo se "Erene! Ty kreténe! Koukej sundat ten řetízek z těch dveří!" Rychle jsem vstal a šel mu otevřít. Hikari mě hned seřval "Ty blbečku! Je půl druhý ráno! Proč nespíš a nebo spíš proč jsi tam dal kurva ten řetízek?" Nevěděl jsem co mu mám odpovědět. Nakonec jsem se rozhodl lhát. "Několik kluků na ulici mi vyhrožovalo, že mě zmlátí. Měl jsem strach, tak jsem si dal řetízek." Hikari se na mě posměsně podíval a začal se smát. "To jako myslíš vážně? Víc posranej už bejt ani nemůžeš! Ty si dáš řetízek, kvůli pár kretenům na ulici?! Tohle mi hlava nebere ... " Otočil jsem se a šel si lehnout.

Vzbudil mě nepříjemný zvuk skřípajících dveří. Otevřel jsem oči, ale dveře byly zavřené. Podíval jsem se zda si ze mě můj debilní bratr nedělá prdel, ale nikdo tam nebyl. Odtáhl jsem závěsy a otevřel okno. Hledal jsem ve skříni nějáké oblečení, když jsem si vzpomněl na ten včerejšek. Opatrně jsem vytáhl oblečení zpod postele, ale nebyla na něm ani jediná kapka krve. Že by se to celé jen zdálo? Nejspíš tomu tak bude, budu tomu věřit. Oblékl jsem se a šel se nasnídat. Najednou jsem uslyšel Hikariho řev. "Ereneee!" Šel jsem za ním do koupelny. Když jsem uviděl na zemi ležet tu včerejší mrtvolu, zase jsem se poblil. Hikari mě chytit pod krkem a přirazil ke zdi. "Co to má kurva znamenat? Tohle je tvoje práce?" Snažil jsem se ze sebe vykoktat odpověď. "Hikari, poslouchej, musíš mi věřit! Včera když jsem šel domů, tak jsem viděl tuhle mrtvolu a nějákou holku celou od krve. Já jsem nic neudělal!" Hikari mě skopl na zem a nenávistně se na mě podíval. "A tohle ti mám jako věřit? Najdu u sebe v koupelně roztrhanou mrtvolu a tys to nebyl? Jak mi teda vysvětlíš tu krev na tvém tričku?" Na mém tričku? To je to tričko co jsem měl včera ... Zase ta krev? Ale neměla by být už včerejší? Ne tahle je čerstvá, cítím že je ještě teplá. Hikari mě kopl do obličeje. "Ty zkurvenej šmejdskej vrahu! Nikdy jsem nečekal, že klesneš tak hluboko! Vypadni! Vypadni odsud!" Vzal jsem si boty a odešel pryč. Tohle mi hlava nebere ... Zapnul jsem si mikinu, aby nebylo vidět krvavé tričko. Ze včerejška mi zůstaly ještě nějáké peníze, tak jsem si skočil pro snídani do samoobsluhy. Sedl jsem si na nejbližší lavičku a nasnídal se. Já jsem nikoho nezabil. To ta holka s tím psychopatickým výrazem. Jen myšlenka na ní mi nahání husí kůži.

Vstal jsem a vyhodil zbytky do koše. Bezmyšlenkovitě jsem se procházel po ulici ež jsem do někoho vrazil. Byla to holka v mém věku, byla to ta vražedkyně! Když se na mě podívala, její výraz se změnil z milého úsměvu na ten psychopatický. Začal jsem couvat a ona zas přibližovat. Chtěl jsem utéct, ale ona mě srazila k zemi. Chytla mě pod krkem a začala škrtit. Všichni v okolí začali umírat. Jakoby je nějáká neviditelná síla začala vraždit. Jakoby měli v žalůdku bombu, rozletěli se. Všude byla krev, kusy masa, orgánů, kostí ... Měl jsem co dělat v boji se snídaní. Ona se ke mě naklonila s šíleným výrazem a pohladila mě po tváři, kde zůstala rozmazaná krev. "Přidej se! Zabij ty koho nenávidíš! Ubližují ti! Ponižují tě! Zneužívají tě! Zabij! Všechny je zabij!" Podařilo se mi vymanit z jejího sevření a utíkal jsem směrem pryč. Doběhl jsem až před náš dům, ale věděl jsem, že se nemůžu vrátit. "Erene? Proč nejsi ve škole, ty debile? Tak to si vyřídíme!" Hikari se nevím odkud vynořil, chňapl mě za límec a odtáhl domů. Asi jsem vážně zešílel! Nenazíval mě ještě před třemi hodinami vrahem?