Povídky na vlnách fantazie

Cold Tea Blues ❤

Tuto povídku jsem psala do mezinárodní wattpad soutěže svatého Valentýna 2019. V zadání bylo na výběr z několika citátů, kterými měla být povídka inspirována. Já si vybrala tento: 

„Láska začíná jako pocit, ale pokračuje jako volba. A já zjišťuji, že si tě každý den volím víc a víc."

(Justin Wetch)

Super taky bylo, že počet slov byl v rozmezí 1500 - 3000, takže jsem se mohla pěkně rozepsat. 

Btw. příběh patří mezi tři české vítězné! :)

***

Nemyslel jsem si, že svatého Valentýna někdy strávím doma úplně sám, ale všechny okolnosti roku 1999 tomu nasvědčovaly. Moje žena odjela před půl rokem do ciziny malovat krajiny a nevypadalo to, že by se chtěla nějak náhle vracet. Nejstarší dcera s námi už dávno nebydlela, ta mladší - právě osmnáctiletá - mířila na nějaký velký mejdan a syn se před pár dny vydal na první turné se svojí kapelou.

Povzdechnu si. Už notnou chvíli hledím na složku dokumentů s žádostmi o živnostenský list a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem dneska ráno zapomněl koupit v samoobsluze něco důležitého.

Co jen to bylo? Savo? Ne, to jsem kupoval minulý týden. Sáčky do odpadkového koše? Tím jsem včera pověřil Marii. Moc dobře si vybavuji ten její otrávený pohled, když jsem jí to sděloval. („Tak to je vážně trapný, tati.")

Nech to plavat, řeknu si. Vstanu od stolu a jdu si udělat kafe do kuchyňky, která sousedí s naší kanceláří. Říkám naší, protože v ní sedíme čtyři - já, Andrea, Bohuslava, kterou oslovujeme výhradně Slávečka, a Iva.

Z horní police vytáhnu velkou fialovou dózu s nápisem 100% arabic café. Je ještě skoro plná, Milada ji poslala minulý týden s krátkou zprávou přilepenou na víku:

Moc zdravím tebe i děti, v Mexiku se zdržím ještě tak měsíc dva. Mám tady výhodnou zakázku.

Pusu

Tvoje Milada

Vzkaz byl narychlo naškrábaný na svítivě růžovém lepícím lístku. Vyhodil jsem jej hned, jak jsem si ho přečetl, ale ta slova se mi stejně obtiskla do paměti, jako kdyby mi je tam vypálili. Bůhví, co tam dělá, pomyslím si. A s kým.

Zaženu tu myšlenku. Přesvědčuji se, že mi na tom nesejde. Beztak nám to přestávalo doma klapat. Než dám vařit vodu, zavolám na ženské, jestli si taky dají. První se ozve Slávečka: „Jako vždycky, Marečku."

Pousměju se. Jako vždycky - vrchovatou lžičku kafe, vodu až po okraj. Slávečka mléko nerada a cukr taky ne, sladí jenom umělým.

„Co ty, Andreo?" zeptám se a předem odhaduji odpověď. Andrea si dneska koupila v bufetu balený sendvič a přišla nenamalovaná, to znamená, že nestíhá, je ve stresu a vyčerpaná. Určitě si dá.

,,Jo, kafe si dám," řekne. Bezmyšlenkovitě cvaká propiskou o desku stolu. Kývnu a zapnu rychlovarnou konvici. Voda začíná pomalu bublat a já se bezděky nadechuji k poslední otázce.

„Ivo?" Pohlédnu přes rameno otevřenými dveřmi na nejmladší kolegyni. Vzhlédne od obrazovky počítače a usměje se. „Já kafe ne, vždyť víš."

Vždyť víš.

Jistěže vím. Iva kafe nepije, vždycky jedině čaj. Zelený, pět kapek citronu, půl lžičky cukru. Ne víc, ne míň.

Slávečka vedle pouští rádio. Čekám, až konvice dohučí, a poslouchám, jak se šedivým ránem linou jasné tóny písně. Za chvíli kuchyňku provoní káva a čaj. Vezmu z kredence starý plastový tác, postavím na něj hrnky a nesu je do kanceláře.