Povídky na vlnách fantazie

Růže od něj 🕯

Druhá povídka, kterou zde zveřejním, je také soutěžní (a také vítězná), tentokrát se týká Psaní pro radost od

Prompt #11: Vstoupila do svého bytu, kde ji přivítala stovka růží. Hned věděla, od koho jsou. Věděla, že ji opět našel.

***

Vstoupila do svého bytu, kde ji přivítala stovka růží. Hned věděla, od koho jsou. Věděla, že ji opět našel.

V šoku upustila na zem plátěnou tašku s nákupem. Dveře na chodbu nechala dokořán a jako ve snu prošla předsíňkou. Byly úplně všude. Stovky, tisíce červených růží. Za rámy obrázků, na věšáku, přihrádce na boty, na policích s knihami, dokonce i na lustru. Podlaha po celém bytě byla posypána okvětními lístky. Těžká, snová vůně uvadajících květů se jí neodbytně drala do nosu ze všech stran. Ale tohle nebyl sen - byla to spíš noční můra. Protože ať už udělala cokoli, cokoli pro to, aby ji munulost nedohnala, on ji vždycky znovu našel a vyzdobil jí byt růžemi.

Opatrně, jako by se bála čehokoliv dotknout, došla až ke koupelně. I tady byla růže, zavěšená za mosaznou klikou. Vzala stonek mezi konečky prstů, ale nebyla dostatečně pozorná a ukazováčkem zavadila o trn. Ostrý hrot jí okamžitě propíchl kůži a na špičce prstu se objevila kapička krve. Zasykla. Zvedla prst ke rtům, vešla do koupelny, vytáhla z balíčku na poličce odličovací polštářek a přitiskla si jej na poranění.

Podívala se na sebe do zrcadla a povzdechla si. Sklopila oči k rukám a zapřela se o umyvadlo. Růže. Kapka krve. Určitě už se jí povedlo nechtěně ho přivolat. A přitom dnešní den začal tak dobře! Dnes ráno, když vstávala do práce, se po dlouhé době cítila opět šťastná. Byla si jistá, že dneska to udělá. Že ji ten milý kluk z obchodu konečně pozve na rande.

A taky že pozval. Celou cestu domů téměř proskotačila, tolik se na ten večer těšila. Mezitím ji ale doma čekalo nemilé překvapení. Objevil se On.

Vycítila, že tady je. Vrátila se pohledem k zrcadlu a spatřila, jak stojí ve dveřích koupelny, pár metrů za ní. Otočila se k němu čelem. Sluneční paprsky, které v pozdním odpoledni pronikaly do bytu, mu čechraly vlasy a prostupovaly celé jeho poloprůsvitné tělo. Byla na něj úchvatná podívaná, ale ji ten pohled naplňoval nevýslovným smutkem a hrůzou zároveň. Pootevřela ústa, aby něco řekla, ale on promluvil první.

,,Anito," oslovil ji sametovým hlasem, ,,tak tady jsi. Hledal jsem tě."

Polkla a ochraptěle řekla jen: ,,Já vím." Samozřejmě že to věděla. Pořád ji hledal. Ona před ním pořád dokola utíkala, ale on ji vždycky nějakým záhadným způsobem - jak to asi umí jen duchové - našel.

,,Proč mi to děláš? Zase jsi mi zmizela. Jak si to mám vyložit? Pokaždé zmizíš, aniž bys mi dala odpověď na mou otázku."

Anita zavrtěla hlavou. Ne, nemůže, prostě nemůže.

,,Proč prostě nemůžeš říct ano? Co ti v tom brání? Co tě tady drží?" Rozčileně připochodoval k ní, až je od sebe dělilo sotva třicet centimetrů. Anita instinktivně ucouvla, ale akorát si narazila hlavu o skříňku nad umyvadlem. ,,Vypadáš strhaně," broukl a naklonil se nad ni, ,,se mnou by ti bylo líp. Stačí říct ano."

,,To nejde," zašeptala, ,,nemůžu."

,,Jistěže můžeš!" neudržel se a vykřikl o něco prudčeji, než pravděpodobně zamýšlel. ,,Chceš přece, abychom byli spolu, nebo ne?"

,,Víš dobře, že to není možné. Snad kdybych ti tenkrát zachránila život, bylo by to jiné, ale takhle to prostě nejde."

Oči mu potemněly. ,,Ano, kdybys mě tenkrát zachránila...," pronesl ponuře a odtáhl se od ní.