Růže života a smrti

Doutnající troud

Maltrapja – rotný pohraniční hlídky hrabství Zlotihorského; Tanna

Na protějším břehu Hraniční řeky se vlnila řada světel, ohnivých očí číhajícího nepřítele. Tam se shromažďovaly oddíly bez ustání přicházející na pomoc Černokněžné královně, usazovaly se nablízku řeky ve velkých stanech a po nocích zpívaly podivné písně a tančily v kruzích okolo hořících hranic spolu se svými stíny a ohnivými duchy.

Lid se děsil nad tou spouští a pohraniční hlídka sotva dokázala zahnat jejich obavy. Mezi poručíky rostla bezradnost. Královský posel předevčírem předal odpověď na jejich prosby o pomoc ve zbrani – doporučení: neútočit, zůstávat ve stínu, mít oči i uši otevřené a pouze se škodolibostí kukaččích matek vnášet do cizího tábora zmatek. To bylo, bezpochyby, velmi nápomocné.

Maltrapja byl vybrán do čela jednoho z oddílů vyslaných za řeku. S ním šla stovka běžných vojáků hlídky a čtyři velsiranští mladíci mezi třinácti a patnácti lety. Většina plně vytrénovaných mužů Velsiranonu, s nimi i jejich kapitán, zlotihoský hrabě, bojovala v tuto chvíli na opačné straně Tanny v další dobyvačné válce. Ti, kteří zůstali, věnovali hrozbě jen pramalou pozornost nebo svůj zájem nedávali najevo. Velsirané jsou bezpochyby nejlepšími bojovníky pod sluncem, avšak málo platní svému kraji, dokud se k nim nenavrátí jejich pravý vůdce. Právě k němu se Maltrapja obracel v myšlenkách, zatímco se prodíral ledovou vodou proudící mu okolo kolen.

Kdyby se tak hrabě vrátil. Bílé prapory by vlály nad městem a nikdo by se neodvážil narušit jeho mír. A po té proklaté neznabožce, se vší její všebarevnou armádou, by ani nezaštěkal pes. Ale žel, náš slavný král si drží odvážné bojovníky při ruce – nehledě na bezpečí běžného lidu, který zůstává nestřežený. Jen kdesi z výšin pobízel roztroušenou skupinu výsměch přelétajícího dravce. Kdyby tak i Maltrapja byl býval obdarován bystrým zrakem orla, necítil by se tak ztracen mezi černými stíny noci. I když nepřátelské ohně budou žhnout stále palčivě, mohl by jimi pohrdnout ve svém letu. Však životy a smrti lidí nenesou svůj význam až do oblak...

Šli dál, mokří a zadýchaní jako ohaři. Ale co na tom záleželo – cizí tábory řinčeli opilými hlasy. Nikdo se neobával přepadení. Čtyři velsirané kráčeli tiše jako stíny a jejich štíhlé postavy se ztrácely ve tmě deset kroků vpředu. Směřovali do menšího tábora, kde vedle královnina ohnivého lotosu vysely i prapory se zvířetem s dlouhými zahnutými rohy. Mladíci nejspíš nepochybovali o směru.

Na dohled od tábora se rozdělili v malé skupinky a tak nenápadně pronikli mezi stany. Nebylo tu žádné opevnění, aby jim v tom zabránilo. Nějací muži museli příchozí spatřit, ale přítomnost cizinců je nijak nepřekvapovala – vždyť oni sami byli cizinci v této zemi.

Teď začínala hra. Měli zničit, co se dalo, zahnat koně, bortit stany, ale hlavně zůstat v utajení. Kdyby došlo k otevřenému porovnávání sil se zdejší posádkou, neměli šanci vyváznout živí – bylo jich méně než desetina. Nikdo o nich však nevěděl, zatím ani netušil. A práce se jim dařila: nezpozorováni klouzali mezi stíny, zasévali seménka zkázy: stádo zvířat bylo posláno na svobodu, dva či tři muži leželi mrtví, aniž by kdokoli cokoli zaznamenal, našli uskladněné barely střelného prachu a sypali jejich obsah do větru. Avšak brzy k nebi vzplál první vysoký plamen. Nohy i kopyta se zmateně hnali sem a tam. Kdesi mezi stany zazněl výstřel. Šílenství stoupalo s hlasy. Někdo křičel: Přepadení! Jiný zase: Oheň! a další: Koně! Tábor byl vzhůru nohama a Maltrapja cítil, že nad věcmi už nemá kontrolu. Plameny skákaly z jednoho stanu na druhý, vojáci klopýtali tmou s pistolemi v ruce a cílili každý pohybující se stín. Byl čas ustoupit, nepřítel už sám dokončí toto ničivé dílo.

Najednou však Maltrapju zaujal podivný výjev: Před jedním z největších stanů stál mladý důstojník oděný pouze ve volné košili, v pravé ruce svíral zkrvavenou šavli a v levé dýku.

"Nesnažte se vejít!" varoval chraplavým hlasem, "bude vás to stát život!"

U jeho nohou ležel první, kdo se o to pokusil, promáčen vlastní krví. Trojice dalších mužů už se vrhala odvážnému soupeři vstříc s doráživostí hladových psů, další se poklusem blížili. Zemře jako hrdina, ale nedokáže zabránit jejich postupu, pomyslel si Maltrapja. Sám nezůstal pozorovat následující řež. Odvaha, se kterou se jim mladík postavil, mu prozradila, že uvnitř stanu se musí ukrývat něco cenného.

Obešel jej z boku, nožem prořízl tuhou látku a vklouzl otvorem dovnitř. Na divanu seděla hubená dívka, tiskla ke svému chvějícímu se tělu kožešinovou pokrývku a v nehybném děsu sledovala scénu u vchodu. Její strach byl tak palčivý, že jemu samotnému z něj málem naskakovala husí kůže. Nechtěl si jí teď všímat, ale když k němu otočila svůj pohled, promluvil proti své vůli.

"Ničeho se nemusíš bát, děvče, tebe ochráním,"

"Ochráníš?" vstala, zahalená v lehkém tmavém županu, a najednou byla vysoká. A její oči žhnuli rozhořčením,

"Ne! Jak se vůbec opovažuješ vyslovit něco takového! Ty, kdo jsi přišel zabíjet mé muže a pálit mé stany! Jsi můj nepřítel. Mezi námi leží krev mého lidu prolitá tvýma rukama. Zabij mě, anebo se nech zabít!"

A v tu chvíli věděl, že je to ona: sama černokněžná královna. Tasil svůj meč a přiložil jeho ostrou špici na jamku dívčina hrdla.

"Na kolena!"

Uposlechla rozkazu bez jediného slova v protest. Zvenčí zazníval křik, nadávky, ržání koní, údery zbraní a výstřely. Horko, pach spáleného dýmu a stíny tančící po stěnách stanu proti narudlé záři zvenčí vykreslovali kulisy pro nadlidské stvoření, které držel před sebou. Chvěla se strachy, ale nikdy z něj nespustila pohled dvou velkých černých nenávistných očí. V rozcuchaných vlasech jí zlatě pableskovaly odlesky světla jediné hořící svíčky.

Rvačka u vchodu vyvrcholila v jediný vítězný výkřik. Krvavá hlava se kutálela napříč stanem, dokud se nezastavila u kolen své paní, dlouhé vlasy slepené krví, kůže sešedlá a mrtvé oči hltající stíny, jejichž chuť už pro ně ztratila význam. Ve tváři čarodějnice se odrážela hrůznost scény.

Její rubínové rty se otevřely a vykřikla.

Proklela je. Její hlas byl ostrý jako nůž, když se zatínal do jeho spánků. Cítil, jak najednou ztrácí sílu v údech. Meč mu vyklouzl z ruky a bezmocně dopadl na zem. Jen tenounká rudnoucí linka se křivila na ženském poprsí, kde na hrotu před chvíli držel její život.

A pak to byl najednou on, kdo leží bezmocně na lopatkách. Nahé koleno mu tisklo hrudník k zemi, drtilo ho a mačkalo mu plíce. Všechny zvuky zvenčí utichly, jen hluboký hrdelní hlas požáru zněl věčnou ozvěnou kletby kterou na něj uvalila.

V její ruce se bleskla dýka. Mihla se vzduchem a ostří se mu zarylo do hrudi, viděl prsty křečovitě svírající rukojeť, záplavu černých vlasů švihající mu do očí.

Ach, jaká bolest, zemřít rukou ďáblice!

Ucítil lehký dotek hedvábí na obličeji, když vstávala a za ní se vlnily dlouhé záhyby oděvu. Zastavila se mezi rozevřenými křídly stanu a pozorovala boj, který bouřil teď už bezhlasně. Její dívčí postava byla zahalená v rudo-zlatých světlech a v černých stínech. Byla to ona a tma a šedá silueta ptáka na lovu, znenadání jasná v bledém rámu měsíce.

Nelidské a nadpozemské. A on umíral...