Růže života a smrti

Velká válečná rada

Víslav Očta – studovaný písař králův; Tanna

Dóm-Primore je malé království na jihozápadní hranici Tanny. Je malé, ale bohaté a pyšné. Leží na březích Velkého moře a jeho přístavy se otevírají všem obchodníkům cestujícím z Tanny na západ, ze západu do Tanny i všem, kteří připlouvají z Bouřných ostrovů a zemí za nimi. Je známo, že dómský brokát je nejkrásnější, hedváb nejjemnější, dómské paláce budí obdiv těch nejzámožnějších Tanských šlechticů a dokonce i hrabě Zlotihorský potvrdí, že není žádná zbraň, jako pistole z Dómu. Dóm-Primore je země bohatých měšťanů a rozšafných šlechticů, země svobodné vůle. A toto malé království teď zvedá bradu a chce si hrát na válku.

Ještě nedávno se proslýchalo, že jeho veličenstvo král Slavotan mladičkou královnu Dómu-Primore pojme za manželku. Alespoň do chvíle, než se roznesla zpráva o její odpovědi na tuto nabídku – odmítla hruběji než obyčejná běhna a dokonce hrozila válkou. Pro málokoho je takový výsledek důvodem ke chmurám, vždyť o uvažované nevěstě se tvrdí, že je prokletá či že vzývá temné duchy a uctívá vergany. Kdo by si přál takovou královnu? Však je také známo, že ona královská dcera je rovnoprávnou vládkyní po boku svého ovdovělého otce, jak je zvykem v mnohých zemích blíže k Oboratu. Je tomu rok, co byla korunována a všechny pravomoci královny přešly do jejích sotva zletilých rukou. A s mocí roste pýcha. Ženy zvyklé mít co chtějí a hrdé na svou nezkrotnost jsou pro království jedině nebezpečné a respekt si nezasluhují.

A potom, proč se obávat jejích výhrůžek? Tanna má armádu mnohonásobně větší, lépe vybavenou i lépe organizovanou. Vedle více než milionu mužů, vojáků z povolání, se chlubí oddílem elitních střelců, který nemá sobě obdoby na celém známém světě – Velsiranonem. Ačkoli jsou známí jako střelci, není to jen střelba, v čem vynikají. Říká se, že muži Velsiranonu jsou lepší v každém bojovém umění, než ten nejlepší z cizích řad. Dóm-Primore, ta malá zemička, nemá než strážce paláců a četníky zvyklé leda tak zahánět opilce z hospod. Dómská královna je však vychytralá a našla si nejednoho spojence mezi sousedními královstvími. Spojené armády už se shlukují na hranicích. Je ale třeba brát tuto maškarádu na vážnou míru? Jeho veličenstvo král tanský, dnes zasedá v čele Velké válečné rady, aby o této věci rozhodl.

Mezi generály, poradci a ministry dorazil i kapitán Velsiranonu, se vší svou slávou a leskem. Výjimečně nebyl úplně sám – na rameni nesl orla. Jakmile se usadil, vymínil si porci syrového masa a před znechucenýma očima ostatních šlechticů krmil svého mazlíčka zakrvácenýma rukama.

Tento muž je jednou z nejvlivnějších postav královského dvora. Stojí v čele nejlepšího oddílu Tanské armády a jako takový má místo na velké válečné radě. Málokdo se odváží mu protiřečit, nebo jen zpochybnit jeho názor. Šlechta se už naučila, že na jeho přízni či nepřízni záleží životy. Své postavení, spolu se Zlotihorským hrabstvím, získal před čtyřmi lety, jako vyjádření díku za znamenitou odvahu v Pobočjinské válce. Jeho původ je stejně záhadný, jako jeho náhlý vzestup k moci. Je všeobecně známo, že není ušlechtilé krve. Světlé vlasy a modré oči nepopiratelně poukazují na zámořské předky, jedny z přistěhovalců z Mrzlotokhi. Takoví jsou málokdy něčím víc než leštiči příborů nebo pasáky koz. Avšak Zlotihor je Zlotihor.

A tak ani tentokrát nezklamal očekávání. Když už řeč jeho veličenstva krále svou zdlouhavostí a obšírností bezpečně zahnala poslední zájem klimbajících posluchačů, probudil je všechny nanejvýš odvážným vstupem do monarchovi řeči:

"Musím říct, že váš výklad věcí je dost neuspokojivý. Dómští nám odmítají prodávat zbraně a vlastně i cokoli jiného – což mě značně pobuřuje. Navíc se jejich armáda bláznů hromadí okolo hranic mého hrabství – což nemohu přehlížet. Nemám jinou volbu, než vytáhnout ve zbrani proti svým spojencům, a to jediným, na kterých mi skutečně záleží. Kdybyste si byl nechal poradit, nemusel váš spor dojít tak daleko. Dómská královna je možná hloupé namyšlené dítě, ale naše spojenectví má příliš velkou váhu," namítl, snad aby proslov urychlil.

Nejjasnější král, náhle vyveden z míry, odpovídal podrážděně:

"Nejsme si toho nevědomi! Právě toto spojenectví jsme toužili upevnit a posvětit daleko bližším svazkem."

"Snad, ale váš jazyk vás zradil. Jakou odpověď, když ne nenávist a uraženou pýchu, jste čekal? Abych byl upřímný, vaše veličenstvo, vaše jednání si nezasluhuje než pokárat."

"Pokárat?" panovník zbrunátněl, "Jak si dovolujete zpochybňovat naše jednání?"

Síň byla najednou plná brebentění. Zatímco král seděl sám se svým hněvem za vlastním stolem, nejtroufalejší z jeho poddaných si našel takové místo za dlouhou půlkruhovou tabulí, že ačkoli vzdáleni, hleděli si přímo tváří v tvář. A právě tak ho viděli ostatní – jako téměř rovného tomu, jež pochází z rodu polobohů.

Mají si snad mezi nimi vybrat? Jak to mluví? Co ho to napadá? Co kdyby měl pravdu? A co kdyby ne? tázali se jeden přes druhého. A v pravdě na celé situaci bylo mnoho k podivu, jelikož Zlotihorský hrabě sám není ženat a ve svých sotva dvaadvaceti letech, z nichž více strávil výcvikem, než jinými záležitostmi, se nemůže chlubit žádnou zkušeností v podobných věcech.

Královská ruka udeřila do stolu a nastalo ticho. Zlotihor jen na chviličku sklopil oči, než se králi omluvil slovy jako z protokolu. Není žádné tajemství, že mladík panovníkem pohrdá zatímco panovník se obává rostoucího vlivu svého chráněnce, ale jeden druhého nutně potřebují.

Konečně na řadu přišlo rozhodování o dalším postupu. Každý promluvil a všichni se shodli: Zlotihor už vlastně dobrovolně vzal odpovědnost za obranu hranic na vlastní bedra, když prve prohlásil, že nemá jinou volbu, než vytáhnout ve zbrani. Zdálo se docela možné, že ti dómští kejklíři, podle všeho hluční jako hospodská cháska, umí víc než jen polykat oheň. To byl další důvod, proč si každý ze zkušených rádců myslel, že nebojácný velsiran se pro tento úkol hodí lépe než on sám. Zlotihor se podobnými úvahami příliš nezabýval. Řekl jen, že se rád vrátí do vlastního kraje, zvlášť pokud se zároveň zbaví té nudné války na severovýchodě – tam už prý není koho nazvat soupeřem. Vyžadoval ovšem odměnu, nebo možná spíše kompenzaci, jelikož představa, že se bude muset spokojit se zbraněmi z Brodišť či z Nového Hradiště namísto těch Dómských, jako nějaký žebrák, se mu tolik příčila.

"Pokud dobudu Valas, chci abyste mě tam jmenoval vaším zástupcem. A dal mi svolení využít veškerou moc a prostředky pro udržení pořádku a pro rozvoj provincie," prohlásil.

To nebylo po vůli králi, který už poznal nevýhody nové správy ve Zlotihorsku: odsud, ačkoli zde obchody i řemesla rozkvétají pod patronátem sebevědomého hraběte, se do královské pokladnice nedostává téměř ani stříbrňák a královská přikázání jim tam jsou leda tak pro smích. Jeho veličenstvo se proto jalo mírnit horlivost mládí a hrabě byl několikrát upozorněn, že vůbec není záhodno zemi dobýt, pouze chránit hranice. V tomto ohledu se zdálo docela jednoznačné, že Zlotihor svůj úkol splní nehledě na odměnu. Je jeho snad jedinou předností, že by nikdy nedopustil škůdce ve svém hrabství a kdo by se takto provinil, jen stěží by unikal trestu. V tom je celé štěstí Tanny, pro tentokrát, a celé bláznovství Dómu.