Růže života a smrti

Požehnání blahorozené

Nejmenovaný důstojník Spojené armády; Dóm-Primore

Vstoupili do velkého sálu. Bylo jich dnes téměř polovina z oněch dvou set, kterým zde dala královna své požehnání před třemi dny. Všichni byli unavení, mnozí z nich zranění, jejich zbroj špinavá a roztrhaná. Vstoupili, místo-generál jako první a za ním dvě prořídlé a přece docela dlouhé řady důstojníků, a všichni společně, na kolenou, očekávali slova své paní.

"Slyšela jsem, čemu jste museli čelit, mí odvážní bojovníci," pronesla, "cením si vaší odvahy."

Postoupila blíže. Sklonila se k nyní nejvyššímu veliteli svých vojsk, uchopila ho za obě ruce a pozvedla ho na nohy. Její hřejivý hlas ševelil slova obdivu, tentokráte určená pouze jeho uším. Její rty, nakonec, pohladili jeho pravou i jeho levou tvář. Co odpověděl nebylo možné říci – jeho hlas se ztrácel v dojetí.

A královna, paní oděná v temné modři, barvě neutuchajícího života, přistoupila k dalšímu z vojáků. Sklonila se před každým, každého vzala za ruce, každého přiměla vstát a každého z nich políbila na obě tváře. Muž, na kolenou, čekající vprostřed řady, kosími pohledy němě hltal každý její pohyb a každý ten polibek jinému, jenž přiblížil onu cenu nevyhnutelně, a přece příliš zdlouhavě se blížící, a chvěl se a očekával a toužil. Až nakonec přišla řada i na něj; Její vřelé ruce tiskly jeho, jakoby tiskly ruce nejbližšího přítele. V očích se jí zračila upřímná víra v jeho sílu, pableskoval v nich obdiv, tlumený slzami soucitu. A jeho tváře hořely v místech, kde se jich dotkly její vlažné rty, ještě dlouho poté, co se jeden po druhém všichni jeho spolubojovníci zvedli a následovali ji, kam je zvala, jako paní domu otvírající dveře promrzlým dětem, vítajíc je teplou polévkou.

Zdálo se to jako sen, po tom všem, co prožili. Mezi dlouhými závěsy, v temných koutech i na rozčeřených hladinách nápojů v číších se odrážely stíny. Stíny těch tří dnů, které dělily radostnou pýchu, se kterou slibovali své zbraně i své životy do rukou dómské královny, a zoufalství jež je dnes doprovázelo. Prohráli. Prohráli bitvu, budiž, mnoho dalších bitev ještě přijde, avšak oni prohráli jejím jménem. Ona, okřídlená, byla vždy laskavá a milující. Tím víc pak trpěla jejich srdce, v nichž hlodala ta strašná vina: zklamali ji a pokud to ona nehodlala vyslovit, oni si tím byli jisti.

Nebyla to ledajaká porážka. Kdo přijímá svou porážku s hrdostí, je v porážce vítězem. Ale hrdosti zbylo pramálo, když se spojená vojska vrhala úprkem pryč, když nastavovali záda střelám, jedni troubili útok a druzí ústup, koně řvali a šlapali mezi stovkami padlých těl. Už ve chvíli kdy proti nim tryskem vyrážel tanský předvoj, pyšný a majestátný ve své hrozivé kráse, a ještě dřív než první střely mohly zasáhnout dómský voj, už jej rozrážel zmatek. A nepřátelská jízda se mezi řady chvějící se strachy zanořila jako ostří ledových nožů.

Avšak může jim to být vyčteno? Královna by je nezesměšnila, ani by se k nim neobrátila v pohrdání. Ona ví, že nevypravila armádu zbabělců.

Když tanští rozpoutali v táboře požár nikdo neváhal okamžitě se mstít. Hněv vřel v každém muži Spojené armády a slova o blížícím se útoku byla písní pro jejich nenabažená srdce. Každý den čekání jen rozpaloval jejich odhodlání. Leštili zbraně, odlévaly kulky, ostřili meče, byly jim rozdávány nové uniformy, rudé kabátce se zlatým lemováním a barevnými podšívkami, klobouky zdobené peřím, přivedli stáda nádherných koní. Veliké bohatě vyšívané zástavy s hořícím leknínem Dómu-Primore i mnoha jinými rodovými znaky vlály ve větru. Když se táborem konečně roznesl rachot stovky bubnů a hlaholení trumpet, vstávala armáda nikoli spořádaná, avšak nenapodobitelná ve své tvrdohlavosti a pýše. Pořád zůstávalo mnoho, co je dělilo jedny od druhých, něco však dokázalo mezi dvě stě tisíci muži vytvořit jednotu – byli vojáky Spojené armády, bojovali za svobodu, svoboda žila v jejich duších a hnala je vpřed.