Legie Zla

Prolog

Psal se rok 1708, a já jsem žila na krásném panství ve velkém městě jménem Lille. Bylo to opravdu nádherné město. Všude jste mohli vidět trhy, farmy, nádhernou přírodu a samozřejmě náš dům, který vévodil celému náměstí.

Můj otec byl vysoce postavený politik, starosta, řekli byste, a spravoval vše, co v jeho městě dýchalo. Od vybírání daní, až po vykazování spodiny za brány města. Nenáviděla jsem ho za to.

Tolik jsem milovala kejklíře, kouzelníky, věštkyně a všechny ty obyčejné lidi, kterými otec tak moc pohrdal. Myslel si, že jeho město není hodno takového lidského odpadu. V jeho světě neměly kouzla a sny místo.

Několikrát jsem chtěla utéct, odjet s nimi a poznávat svět, jen kdybych se nemusela už ani o den déle nakrucovat v drahých šatech. Ovšem nikdy se mi to nepodařilo. Chyběla mi odvaha k takovému činu.

Nebála jsem se světa, to ne, v myšlenkách a snech jsem často bloudila za hradby města a utíkala za dobrodružstvím. Jenže to byl právě ten problém. Vše to bylo jen v mé hlavě a snech. Realita byla taková, že od smrti maminky jsem neprošla hlavní bránou.

Moje maminka zemřela krátce poté, co jsem se narodila. Lidé říkávali, jak moc jsem jí podobná, jak vzhledem, tak i povahou. Vyprávěli mi o ní příběhy a já si jí vysnila jako hrdinku, která jezdila na koni po lese s mečem a lukem a honila lupiče a zbojníky. Až na to jednoho dne doplatila. Slyšela jsem ten příběh mnohokrát a pokaždé jsem proklínala boha, že dopustil, aby se něco tak zbytečného stalo.

Byl to jeden z těch dnů, kdy si nejste jisti, jestli bude pršet nebo ne. Léto bylo v plném proudu a ve vzduchu byla cítit bouřka.

Moje maminka si vyjela ven do lesů na svém koni, když jí dostihl nečas v podobě deště. Normální člověk by se vrátil domů, ale moje maminka ne, jí déšť nevadil, a tak pokračovala dál po cestě, po které jezdily povozy obchodníků, aby zkontrolovala jejich stav a podívala se po možných skrýších loupežníků.

Když uhodil první blesk, měla se vrátit. Měla se vrátit za svou malou dvouletou holčičkou a za svým manželem. Kdyby to udělala, nespadl by na ní strom, který zasáhl blesk. Žila by.

Lidé ve městě, kam jsem se vždy vytratila, tak, aby to otec nezjistil, mi ji popisovali jako nádhernou, skoro éterickou bytost. Byla vysoká, štíhlá a měla ty nejupřímnější zelené oči, jaké jste si dokázali představit. A za nimi, ano za nimi, hluboko vzadu bylo cosi dobrodružného, nespoutaného a divokého. Byla jsem jí hodně podobná. Obě jsme měly zrzavé vlasy a obě jsme milovaly dobrodružství. I když já na to své ještě jen čekala a na rozdíl od ní jsem měla teplé a něžné oči barvy čokolády.

Maminka mi stále moc chybí, i když je to už přes sedmnáct let, pořád cítím její vůni, když se procházím domem.

A otec? Změnil se.

Jistě dalo se to čekat, ale že to bude v takové míře a takovým ošklivým směrem, to nečekal nikdo.

Potom co jeho žena tragicky zahynula, se z něj stal mrzutý starý patron, který byl pořád nespokojený a už ve světě neviděl nic krásného. Kromě mě. Smůlou bylo, že to nebylo tak, jak si všichni mysleli. Můj otec si totiž usmyslil, že mě provdá jen za toho, kdo bude mít nejvíc peněz. Nezáleží na tom, jak je ten muž starý, ani jak vypadá. Důležitý je majetek. Dokonce ho ani nezajímá názor jeho dcery, která tuhle maškarádu z duše nenávidí. Zní to trochu jako klasická pohádka, že ano? Ano. Ale já si nemyslím, že se objeví princ, aby mě zachránil. Budu si muset nějak poradit sama.

A taky proto jsem dnes večer na nižší střeše našeho domu. Hodlám se svému osudu postavit sama. Nechci se už ani jednou nechat navléci do žádných drahých šatů a už vůbec netoužím po diamantových střevíčkách. Chci volnost, chci cítit hlínu pod bosýma nohama a nechat vítr, aby mi učesal mé dlouhé vlasy.

Jsem Bea, a právě dnes začíná můj příběh.

Skokem ze střechy.