Legie Zla

2.Kapitola

Beatrisie

Probuzení nebylo vůbec pěkné. Mé smysly se zbláznily stejně jako emoce. Byla jsem naštvaná, hladová, smutná a až bolestně jsem si uvědomovala, co se se mnou stalo. Připadala jsem si jako lovec uprostřed honu.

Prudce jsem otevřela oči a hned je se zasyčením, které mě vyděsilo, zavřela a pro jistotu si je ještě zakryla rukama.

„Na to světlo si zvykneš." Ozval se mužský hlas po mé levé straně a já se tam škvírou mezi pažemi podívala. V křesle seděla postava, ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, do tváře jsem mu neviděla. Ten hlas jsem ale matně poznávala. Zmučeně jsem si povzdechla.

„Vůbec nic nevidím." Postěžovala jsem si, postel se zhoupla pod další vahou a potom jsem ucítila jeho ruce na těch svých, které jsem měla na obličeji.

„Tvé oči jsou teď citlivé na jakékoliv světlo, zvykni si, takhle vidíme pořád, a neschovávej se." Mluvil na mě a zároveň mi pomalu odkrýval oči. Pevně jsem zavřela víčka a bránila se, ovšem proti jeho síle jsem neměla šanci. Jen co se zmocnil mých paží, proniklo mi skrz víčka světlo a já uhnula hlavou.

„Bolí to ... prosím, pusť." Žadonila jsem, ale stisk jeho dlaní nepovolil. Držel mi ruce vedle hlavy a já neměla šanci se vyprostit.

„Zvykneš si, věř mi. Bytosti jako jsme my, mají mnohem citlivější smysly, mají větší sílu, odolnost, jsme perfektní lovci a bojovníci. Časem svůj zrak budeš považovat za to nejlepší, co tě mohlo potkat, v noci uvidíš stejně jako ve dne, všechny nepřátelé ucítíš na kilometry daleko a rozlomíš strom jednou ranou." Šeptal mi a já se stále snažila bojovat se svým zrakem. Mimo jiné mi hrdlo spalovala žízeň, ale věděla jsem, že i kdybych vypila litr vody, nepomohlo by to. Moje žízeň by neutichla. Znovu jsem zasyčela a hned potom jsem vykřikla, spodním rtem mi projela bodavá bolest.

„Máš žízeň?" zeptal se pobaveně, ale já měla dost svých starostí. V puse mi rázem překážel pár dlouhých špičáků a já měla potíže ústa pořádně dovřít.

„Helmi hifné." Zašišlala jsem a muž nade mnou se zasmál hrdelním smíchem. Tolik mě to překvapilo, že jsem otevřela oči a podívala se na něj. Byl to Perun, kdo byl u mé postele. Poznala jsem jeho tvář hned, jak mě světlo přestalo oslepovat. Měl pravdu, zvykla jsem si. Bylo to složité a musela jsem oči velmi přivřít, ale byla jsem schopná ho rozeznat. Bylo to, jako kdybych byla roky zavřená ve tmě a najednou někdo zapálil oheň přímo přede mnou.

„Páni." Vydechl najednou a přestal se smát. Pozorně si prohlížel moje oči a potom pohledem sklouzl k mým rtům.

„Takovou barvu očí jsem ještě neviděl." Zašeptal a pustil jednu mou ruku, aby se mohl prsty dotknout mé tváře.

„Je ze mě zrůda..." Uhnula jsem hlavou, těsně předtím než se mě stihl dotknout. Prudce vstal a rychlým krokem zamířil k toaletnímu stolku na druhé straně místnosti, něco tam vzal a znovu zamířil ke mně.

Bylo to zrcadlo, a protože musel vědět, že budu váhat, když by mi ho podal, rovnou mi ho hodil do klína. Posadila jsem se a opatrně jsem se podívala na odraz sama sebe.

Viděla jsem v něm lesní rusalku s tesáky a dvoubarevnýma očima. Pravé bylo hnědé a levé šarlatově rudé.

„Připadáš si pořád jako zrůda?" zeptal se a já vzhlédla.

„Kde je Rolland?" zeptala jsem se místo odpovědi a neunikl mi drobný záchvěv nevole v Perunově tváři.

„Dole." Zněla jeho strohá odpověď a než jsem se nadála, stál u dveří a chystal se odejít.