Legie Zla

1.Kapitola

Beatrisie

„Au, k čertu." Zaklela jsem polohlasem, jen co jsem dopadla do křoví, které jsem si pro svůj skok vybrala. Nebylo tak měkké, jak jsem doufala. Bolest v koleni a mravenčení až v zádech byly důkazem toho, že jsem si ten skok měla více promyslet. Proč jsem vlastně neskočila jen z okna? Povzdechla jsem si a vyškrábala se na nohy.

Nebylo to tak zlé. Šaty byly celé, trochu špinavé, ale celé. Bylo štěstí, že mě napadlo vzít si tmavě hnědé.

„Jste v pořádku?"

V tu chvíli jsem poplašeně uskočila a vytasila jsem krátkou dýku, kterou jsem měla ukrytou za pasem. Div, že se mi při mém skoku nezabodla do zad. Ztuhla jsem v obranném postoji s oběma rukama před sebou.

Přímo přede mnou stála vysoká postava zahalená do černého pláště. Kdybych nevěděla, že na mě teď promluvil, myslela bych si, že je to pouhý stín. Ale byl tam, opravdu tam stál muž. Byla hluboká noc, nechápala jsem, co tu hledá.

„K-kdo jste?" vykoktala jsem ze sebe a volnou rukou jsem si z obličeje odstranila pramen vlasů, který mi překážel. Marně jsem mhouřila oči, abych se cizinci podívala do tváře, ale přes veškerou mou snahu to nešlo.

Ne snad proto, že by byla příliš velká tma. To byla, jistě, ale přesto bych každému, do obličeje viděla. Ten muž byl výjimkou. Jeho kapuce nehalila jen jeho zjev, ale připadalo mi, že halí i jeho duši – podstatu. Jako by snad nic kromě toho pláště nebylo skutečné, nebo živé.

„Nechci vám ublížit." Řekl tichým hlasem, který rozechvíval něco uvnitř mého těla a natáhl ke mně jednu ruku v kožené rukavici.

Ustoupila jsem a pořád jsem na něj mířila dýkou.

„Nepřibližujte se!" vyštěkla jsem na něj, ale jen velmi nemotorně jsem zakryla přeskočení v hlase. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebála. Vyzařovalo z něj něco zneklidňujícího, temného. Něco, co se mi příliš nelíbilo, ale zároveň mě to přitahovalo.

Neviděla jsem jeho oči, ale prostě jsem věděla, že si mě pozorně prohlíží. Byla jsem na to zvyklá. Když jste svým vlastním otcem prodávána jako kus dobytka, zvyknete si na všelijaké hodnotící pohledy. Ovšem jeho pohled nebyl ani trochu takový. Pozoroval mě, ale v jeho pohledu byl skutečný zájem.

„Kdo jste?" zopakovala jsem svou původní otázku, teď už s větší sebejistotou v hlase. Trochu jsem se narovnala.

„Jste velice krásná." Odpověděl mi znovu tím tichým hlasem, který mi ze všeho nejvíc připadal, jako by jen přemýšlel nahlas. Naprosto ignoroval mou otázku, což mě trochu urazilo.

„Pane, moc ráda jsem s vámi zapředla tento vskutku zajímavý rozhovor, nicméně pokud jste si toho dřív nevšiml, skočila jsem právě ze střechy s jasným úmyslem ..."

„Utéci od svého otce?" dokončil za mě a já zůstala stát s pusou dokořán. Znal mne snad?

„Pokud toto víte, pak jistě víte i kdo jsem a omluvíte mou nezdvořilost, ale už vážně musím jít." Rychle jsem se uklonila a s pořád připravenou dýkou jsem se chystala neznámého muže obejít.

Zrovna v tu chvíli, kdy jsem si chtěla úlevně vydechnout, protože mě nechal kolem sebe projít, aniž by jevil jedinou známku pohybu, mě ledová ruka uchopila za paži a prudce trhla zpět. Napolo jsem vykřikla, než mě umlčela dlaň na rtech. Dýka mi při tom pohybu vypadla z ruky.

Vyděšeně jsem se dívala do šarlatově zbarvených očí.

„Beatrisie de Vagio, je mi ctí učinit vás svou snoubenkou." Zašklebil se až příliš krásný, ale zlomyslný obličej toho muže a já polkla. Nezáleželo na tom, jak moc krásný byl, ani na jemných rysech jeho obličeje s možná trochu větším nosem, dokonce ani ten malý ďolíček, který se mu vytvořil v koutku rtů a ani lesklé černé vlasy nemohli skrýt skutečnost, kým byl. Jen jedna bytost, v tomto světě, má rudé oči.