Když jsem tě poznal bylo to, jako kdyby se pro mne zastavil celý svět. Jen ty a já. Jediné, co jsem v tu chvíli dokázal slyšet byl tlukot mého srdce nabývající na rychlosti frekvence. Byla jsi to ty. Pocítil jsem motýlky v břiše a teplo u srdce. Tvůj úsměv. Tvoje tvář! Ty krásné smaragdové oči vyzařující nekonečný klid a pocit bezpečí. Jemné pihy na tvém nose a.... Tvé rty smějící se tím nejkrásnějším a nejvlídnějším úsměvem.Tvé rozevláté kaštanové vlasy. Měla jsi na sobě ty světle zelenkavé šaty a stála jsi kousek ode mne. Kde to bylo? Myslím, že na zastávce. Ó ano! Zastávka. Čekal jsem na tramvaj, jenže jsem se na tebe tak zahleděl, že mi ujela. A to bylo poprvé, co jsi mne oslovila.
Tvé oči se střetly s těmi mými a svým libozvučným hlasem jsi řekla : "Promiňte pane, ale není toto náhodou tramvaj, kterou cestujete?" Lehce jsem se pousmál "pane". Bylo mi tenkrát 20 let a toto oslovení pro mne bylo lichotivé. Já jen odvětil "Jak to víte?" Ty jsi se znova pousmála oním vlídně přívětivým pohledem. Bože! Nemohl jsem se toho pohledu nabažit. V tom jsi promluvila: "Vypadla vám jízdenka." "Ach ano! Ta je moje! Děkuji vám." Opět jsem se začal topit ve tvých očích. Naštěstí mne z toho brzy probudil zvuk přijíždějící tramvaje.
Nastoupil jsem a jel. V ten den jsem nemyslel na nic jiného, než na tebe. Bylo to jasné. Zamiloval jsem se do dívky- no dívky... Spíše ženy ze zastávky. Zní to celkem komicky. Jako z nějakého románu pro pamětníky, ačkoli v té době asi nebyly tramvaje... spíše vlaky. Teď zpět k mému dni.
Pracoval jsem jako provozní technik v takové menší továrně. Svou práci jsem zrovna nemiloval ani plat nestál za moc, ale lepší než nic. Každý den jsem přijel na osmou, poté pracoval a jak tomu už býva, zdržel se až do devíti večer, ale mé přesčasy mi nikdo nepočítal. Za dobrotu na žebrotu. A potom opět cesta tramvají až do mého malého bytu v podnájmu. K večeři mne čekala fazole z plechovky nebo nějaké instantní omáčky s těstovinami, ale vždy jsem tvrdil, že bude lépe. Zkrátka nudný rutinní život.
Jednoho osudného večera ale bylo vše jinak. Z práce jsem odešel dříve- přesněji v 18.00. Odjakživa jsem milovník kultury a toho večera jsem měl na sedm hodin jít do místního divadla na nějaký klavírní koncert. Nevěděl jsem ani kdo to hrál, jelikož mou pozornost jsi upoutala ty. Seděla jsi o pár míst vedle mě. Vypadala jsi jako nějaká bohatá princezna. Měla jsi krajkové růžové šaty a seděla jsi tak majestátně.
Jakmile koncert skončil vyběhl jsem před budovu za tebou. Pozdravil jsem tě. Ty jsi sebou cukla. Nejspíš jsem tě vylekal a ty jsi myslela, že jsem nějaký opilý lupič nebo tak něco. Pomalu jsi se otočila a zjevně se ti ulevilo, když jsi mě spatřila. "Pamatujete si mě ještě?Před týdnem na zastávce..." "Ano, to jste vy... Co vás sem přivedlo?" Já jen odpověděl:" Miluji hudbu a kulturu. Zkrátka si občas přijdu poslechnout příjemnou hudbu a uvolním své myšlenky. A pročpak jste tu vy?" "Chodím sem pro inspiraci" "Takže jste taky..." "Ne, pracuji jako učitelka hudby na jedné škole nedaleko odtud." Pousmála jsi je opět tak krásně. "Pokud by jste chtěla tak..." "Ne, tedy... Nechci být nezdvořilá, ale, víte... mám přítele."Ta slova mne zamrazila kdesi u srdce a já jako kdybych dostal kopanec přímo do tváře. "Nevadí, tak snad jen na shledanou....." "Laura" Poprvé jsem uslyšel tvé jméno. Laura. Netradiční a jemné. Jako ty. "A vy..." "Alfonz." Odvětil jsem. Vyznělo to až trochu stroze a chladně. Následoval jemný polibek na tvář. Byl jsem jako v sedmém nebi a pozoroval jsem jak mizíš jako víla v mlze.
O měsíc později jsem tě viděl opět na zastávce. Na onom místě zrození. Tvé oči ronily zářivé perly slz. Opatrně jsem přistoupil zezadu a podal ti kapesníček. "Děkuji" Odpověděla jsi prázdným tónem bez kapky štěstí. Bylo to jen slovo. "Stalo se vám něco?" "Můj přítel... byl na služební cestě a seznámil se tam s nějakou Marií nebo jak je jmenovala. Ještě včera mi volal, že se se mnou rozchází. Dnes jejich auto havarovalo a on to nepřežil." Spustilo se ještě více slz a já jsem tě konejšil, že to bude v pořádku a že dostal to, co si zasloužil. "Víte, Alfonzi, život by měl jít dál a já jsem se rozhodla, že se s vámi chci sblížit." Tato slova už zněla mnohem lépe a optimističtěji než tvé strohé "děkuji" "Ovšem, Lauro."objal jsem tě a ucítil to teplo u srdce.
Plynuly dny, týdny , měsíce a byli jsme pár. Byl horký letní večer a já jsem tě pozval na večeři. Ten večer si jistě pamatuješ. Řekla jsi mi své první "ano".
Rok na to jsme se vzali. Koupili jsme krásný dům na předměstí. Zaměstnali mne jako zástupce ředitele podniku na výrobu matrací. Splodila jsi mi dvě děti. Tolik jsem je miloval. Náš syn Tomáš zemřel ve dvou letech. Dcera Sára zemřela v devatenácti letech, když ji srazilo auto. Tu bolest nikdy nezapomenu. Roky ubíhaly a my jsme stárli. Jednou na podzim ti začal černý kašel a bohužel i přes mé modlitby jsi se připojila k našim dětem. A tak se tě znova ptám... LAURO, VEZMEŠ SI MĚ? Už nechci čekat na to, až si pro mne přijde smrt, a já budu jako osamělý stařec sedět v křesle s novinami, které nebudu schopen přečíst. Stojím před zrcadlem, už vidím Sáru a Tomáše. Za chvíli se setkáme a budeme navždy jen my čtyři.
