Život nemá smysl. Je k ničemu. Chci zemřít.
Dnes mě vyhodili z práce a já dost možná přijdu o střechu nad hlavou. Přátele nemám. Mám jen manžela, který mě poslední měsíce ignoruje. Je velmi pravděpodobné, že mě podvádí. Celé dny tráví v pracovně za svým počítačem. Peníze nevydělává, jen utrácí kdoví za co. Říká tomu "zábava" anebo "spravedlnost". Ven z oné místnosti vychází jen k jídlu. Oh bože! Zapomněla jsem dokoupit chleba! Prostě se cestou stavím v bistru za rohem a koupím nějaké ty nudle.
Z přemýšlení mne vytrhne známý hlas oznamující zastávku u našeho domu. V bistru je dnes celkem hodně lidí. Až přišlo na placení,přiložila jsem kartu, zadala heslo a zbývající částka byla 10 890 Kč. A v mžiku oka najednou klesla na 25 Kč. To není možné! Jsem tedy nucena zaplatit hotově. Popadnu tašku s jídlem a jdu domů.
V záchvatu vzteku a zoufalství vběhnu do manželova pokoje.
"Michale?!"vykřiknu a můj manžel leknutím málem spadne ze židle. "Ach Marie! Musíš tak křičet?"řekl podrážděně. Vstal a přistoupil blíž ke mě. Snažil se mě obejmout, ale já jsem situlace využila a běžela k počítači. Obrazovka byla vypnutá. "Zlato, co tě to popadlo?" zeptal se mě zoufale snažíc se mě uklidnit. "Víš ty co? Mám toho dost! Táhni si za tou tvou courou! Někdy se přijdu podívat, jak se vám daří!"dořekla jsem sarkasticky a odešla z pokoje.
Už je to téměř týden po rozchodu a já mám takový divný pocit. Ach bože! Všechno mi to všechno asi leze na mozek. Nicméně dnes večer se chystám začít odznova. Mám zhruba hodinu, než mě vyzvedne Josh- můj bývalý kolega. Je to od něj milé gesto. Upřímně, nikdy jsem netušila, že mě zná. Někdo zazvoní a já se podívám z okna. Před domem stojí velké tmavě modré auto. Vypadá to na Wolksvagen. Radši už jdu. Okna jsou tmavá, takže zvenčí není nic vidět. Nastupuji, když v tom ucítím prudkou bolest na krku a pomalu pozvolna usínám.
Ze včerejší noci si nic nepamatuji. Možnosti jsou jen dvě. Zaprvé: mám okno. Jo, tím to asi bude. Prostě jsme si to užívali. Druhá možnost je, že jsem usnula. To bych si ale pamatovala, co se dělo. Naposledy jsem nasedala do auta a...Proč nic nevidím? Nemohu se hýbat, mám něco jako pytel hozené přes hlavu. Slyším kroky. Blíží se a jsou čím dál rychlejší. Sakra! Oslnilo mě červené světlo a přede mnou je. Plátno?! Stále ještě teprve zaostřuji zrak abych viděla, co je na něm promítnuté. A DOPRDELE! Asi vím o co tady jde. Na plátně běží částky a návrhy od lidí. Jméno jednoho spectatora je Michal R. Že by shoda jmen? Nemyslím si! Takže jsem v něčím sklepě, kilometry od domova a o mé budoucnosti rozhoduje můj ex-manžel. Jeho zpráva zní:
6 000BTC-Za její slepotu a křivdu zaplatí zrakem-přejeď jí oko nožem.
Osoba masce ke mě přijde a já vidím jen červenou krev a cítím palčivou bolest na oku.
7 000BTC- Sekni tu couru do břicha!
Vzal si sekyru a já jsem cítila, jak začínám pomalu usínat.
10 000BTC- Ať zaplatí-usekni jí prst
To už jsem upadala do bezvědomí. To poslední, co jsem viděla bylo:
20 000BTC- Za všechna špatná slova, která proti mě řekla- Rozřež jí ústa.
Probudila jsem se do tmy. V tom se rozsvítilo a přede mnou opět plátno. Tentokrát tam nebyl živý chat. Bylo tam jen to plátno. Pro zrůdu jako já s jedním okem a kdoví jakými dalšími šrámy, čekajíc jen na smrt nebo osvobození byl problém se v místnosti zorientovat. Asi bych vám měla povědět svůj příběh a to, jak jsem se vůbec s Mikem seznámila.
Navrhovala jsem internetové stránky pro jednu firmu. Měla jsem spoustu přátel okolo sebe. Potom přišel on. Nový vrátný. Časem jsme se začali navštěvovat a nakonec z toho vzešlo manželství. Následně začali mizet mí příátelé. Michal odešel z práce a začal trávit čas doma. Já jsem nikdy nebyla šťastná. Až teď si uvědomuji, že jsem dostala, co jsem chtěla.
Zničeho nic se plátno rozsvítilo a na něm byl vzkaz.
Ahoj Marie,
Pamatuješ si na mě? Požádal jsem tě o ruku a ty jsi řekla své "ano". Pamatuješ si Natálii, Toma, Lenku a toho strašně horkého Jana? Ano? Všechny jsem odstranil z cesty. Byla, jsi a budeš má. Nejprve ale vyřídíme ty základní věci. Chceš aby tě pustil? Vždyď jsi nám slíbila, že nás navštívíš! Přece by jsi nezkazila zábavu. Poslouchej: Pokud budeš hodná holka, nic se ti nestane a vrátíš se domů ještě zítra.
Dnes se kupodivu nic nedělo. Už jsem se těšila až tohle skončí a opět budu zase doma. Najdu si novou práci a začnu znova.
"Marie?" uslyším někde u stropu známý hlas.
"Co ode mě chceš?"¨
"Miluješ mě. Zemřela by jsi pro mě. Jsem jediný koho máš a kdo tě může zachránit. Mám na tebe otázku. ODPUSTÍŠ MI?"
"Ne" vyprskla jsem a najednou se rozsvítilo rudé světlo. Opět jsem uslyšela kroky a svým jedíním zbývajícím zdravým okem jsem zahlédla svého "přítele" v masce. Nejprve mi usekl ruku, kterou následně položil na stůl. Zaslechla jsem Michaela. "Ach Marie. Dnes tě žádám o ruku. Jelikož ti můj ochránce spravedlnosti sešil ústa, nemusela jsi se namáhat říkáním "ANO". Prostě jsem si vzal, co je moje. A ty jsi také moje. Dostala jsi šanci, ale byla jsi zlobivá. DOSTANEŠ CO JSI CHTĚLA"
V tu chvíli se ve mě probudila neskutečná nenávist a vztek.
"SHOŘ LÁSKOU KE MĚ"
Ten muž ke mě nesl benzín a zápalky. Já jsem se jen rozhlížela po stole vedle mě. Skalpel, sedativa, sekyra a další věcičky. Pomalu jsem se připravovala na konec.
Ve chvíli jsem sebrala všechen vztek a injekční stříkačku jsem píchla do onoho muže. "Pokračujeme!" řekla jsem vesele. "Jo a Michale, já tě vidím."
