Unknown ✔️

16.

Probudil jsem se na obrovské rozlehlé louce, plné květin.
Pomalu jsem se posadil a promnul si dlaněmi spánky a poté celý obličej.
Když jsem rozhlédl, tak tady nikde nikdo nebyl.
Tak jsem se postavil a zhluboha se nadechl.
A pak mi něco došlo...
Tae?! Yoona?! Vždyť jsem byl naposledy v jeskyni.

,,Tae?! Yoono?!" Zakřičel jsem, ale nikdo se neozíval. Zkoušel jsem to víckrát, ale stále nic. Hlasitě jsem si oddechl, posadil se na trávu a kolena si přitáhl k hrudi.

Co teď budu dělat?

,,Jungkookie?" Ozval se za mnou mě až moc dobře známý hlas.
Rychle jsem se postavil a otočil se směrem, odkud šel hlas.
,,Mami?" Hlesl jsem když jsem viděl matčinu tvář.
,,Zlatíčko." Řekla a otevřela svou náruč. Já jsem ani chvíli neváhal a rozeběhl se k ní.
Avšek když už jsem se jí chtěl dotknou tak se rozplynula jako pára.
Opět jsem posmutněl a začal se rozhlížet všude kolem.
Ale něco bylo jinak.

Už jsem nebyl na louce, .....

... ale u mě v pokoji v Busanu.

,,Jungkookie? Proč jsi netruchlil, když jsi zjistil, že jsme mrtví?" Slyšel jsem opět hlas mé matky, ale tentokrát byl smutný. Seděla na posteli a dívala se na mě.
Mluvila, ale ústa neotevírala.
A oči měla černé jako uhly.
Vyhrkly mi slzy, když to říkala. Bolelo tohle slyšet. Já truchlil, ale nechtěl jsem být před kluky slabý.

Zničeho nic se zvedla a přešla ke mě.
Zvedla mi rukou hlavu, abych se na ni díval.
Ústa měla stále zavřená a oči černé I když začala mluvit.
,,Tak co? Je ti s ním líp? Miluješ ho? Je to zrůda!"
Vyhrkly mi další slzy.
,,Není to zrůda. Já ho miluju. Tae sakra není zrůda." Zařval jsem a odstrčil ji od sebe.
,,Hm...asi máš pravdu. Ty teď budeš větší zrůda. Původně člověk a teď...nic. Kříženec člověka, démona a čaroděje. Jsi mnohem větší zrůda jak on."
Teď už to nebyl matčin hlas, tohle byl jiný. Ale cože, jak kříženec?
,,Co to meleš. Já jsem člověk." Zařval jsem na ni.
,,Nejsi. Dotkl jsi se Taeho krve a dokonce ji I pozřel a to tě změnilo. Už nejsi člověk, jen zrůda. Taehyung tě odkopne. Nebo zabije. Už nebude chtít zrůdu jako jsi ty!" Zakřičel neznámí hlas a všechno okolo mě se zase rozplynulo, začal jsem hlasitě brečet a zůstal stát sám, jen v černo černé tmě.

,,Jungkookie!"

,,Jungkooku!"

,,Prosím probuď se!"

Slyšel jsem Taeho hlas, ale nemohl jsem se pohnout, jako bych byl paralyzovaný.
Předemnou se objevila šedá skvrna a v ní dvě rudé oči.
,,Tak co? Chceš žít. A ryskovat že tě Taehyung odkopně, jako zrůdu?" Zeptala se mě "skvrna" a přivřela oči.
,,Ano. Miluji ho. Ať už jsem cokoliv, myslím si že miluje I on mě a neodkopl by mě." Řekl jsem rozhodně a sklopil pohled.
,,No dobrá. Uvidíme tedy." Řekla "skvrna" a rozletěla se proti mě a já opět upadl do temnoty.

,,Jungkookie! Prosím už je to dlouho co jsi se neprobral. Tak se prosím probuď
... Chybíš mi."

Slyšel jsem plačícího Taeho.
Snažil jsem se otevřít oči. Šlo to, sice těžko, ale šlo.

Když jsem konečně dokázal zrakem zaostřit tak jsem viděl Taeho naklánějícího se ke mě se zavřenýma očima a lehce našpulenými rty.
Využil jsem toho a skusil se pohnout proti němu. To se mi podařilo a naše rty se spojili v jedno.