Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Miluji horory!! Ať už v nich jsou oběšenci, zombie nebo mnoho mrtvol od krve. Možná proto mám spíše kamarády, než kamarádky. Prostě nemám strach! Přeci jen, dnešní svět není tak krutý a navíc, kdo má žaludek na to někoho zabít, že? Jednoho dne jsme se s kluky vsadili o to, kdo dojde sám, bez baterky, v noci na jeden opuštěný hrad, cca 5 km od města, kde bydlíme. Vyšla jsem jako poslední. Od silnice k hradu to je cca 3km. (Snad chápete) Šla jsem už asi 30 minut, když jsem začala slýchávat různé zvuky, jako na příklad křupání větviček, padání šišek, šustění listí nebo rychlé přeběhnutí po kamínkách, které jsou na cestě. Začala jsem něco pociťovat, něco, co mi říkalo, abych vzala nohy na ramena a běžela domů, ale NE!! Já se nebojím!! Určitě mě chtějí kluci jen postrašit, abych se otočila a běžela zpět domů, tam, kde je bezpečno a nic mi nehrozí, ale to neudělám! Snažím se na dále ignorovat zvuky tohoto strašidelného lesa, který na mě působí smutně a opuštěně, ale zároveň nechtěně, negativně, nebezpečně. Chvílemi prolité strachem a ostražitostí jsem proplula na hraně mé mysli s emocemi. Došla jsem k jednomu jezírku. Působilo klidně, jako taneční síň pro lidi po smrti. Vrána, sedící na větvi starého stromu, začala krákat, jako kdyby si vzala všechny mé emoce na sebe a bála se stejně, jako já. Zase jsem zapnula všechny své smysli do pozoru. Vánek ustál, zvěř nikde nebyla a mlha, která byla nad jezírkem, zmizela. Vše ustalo, i nekonečné praskání větviček. Té noci jsem se na hrad dostala, ale né v mém těle a to bylo naposledy, co jsem kdy viděla svět očima. Víte, ne vždy vypadají místa, či věci v noci stejně bezpečně, jako ve dne. A pocit, že se na svět díváte bez očních víček, jazyka, prstů a mnoho dalších končetin, je šílený. Teď, stejně jako ostatní, tancuji při úplňcích na onom jezírku a snažím se právě zemřelým najít jejich úkol a cestu do nebes.
