David Hofbauer/Roman Vilkin (Modrý kód) Oneshots

All the people I know aren't who they used to be (Part 2)

David se ráno probudil s obrovskou nechutí jít do práce. Jen ležel a zíral do stropu, ani se nehnul. To by v depresivní fázi nebylo nic neobvyklého, ale ta u něj momentálně neprobíhala. Během deprese nevěděl, proč se tak cítí, teď ano. Akorát si to nechtěl přiznat. Věděl, že to, co cítí ke svému příteli a kolegovi bylo více, než přátelství, jen to nedokázal říct nahlas. Předešlého večera jej Zoja dost rozhodila tím, co řekla. Měla totiž pravdu. A prokoukla ho tak lehce, až se začal bát, aby to nepoznal každý. Ne, když věděl, co by to mohlo znamenat. Roman by se jej začal stranit. Ne úplně, přece jen byli kolegové a pracovat spolu museli, ale už by s ním nechodil na pivo, nemluvil by s ním o ničem jiném než o práci. Všichni by se na něj dívali ještě víc skrz prsty, jediný Bojan by se choval celkem normálně, vyjma těch jeho typických soucitných pohledů. Ale třeba to tak poznat nebylo. Třeba to Zoja poznala jenom proto, že sama něco skrývala. Co, to David netušil. Jen věděl, že nebyla tou, za kterou se vydávala.
Zatřepal hlavou. Zoju teď řešit nepotřeboval, musel nejdřív vyřešit sám sebe. Co cítil? Roman se mu líbil. Moc. Chtěl ho líbat. Chtěl s ním spát. To jej trochu vyděsilo. Takto totiž probíhaly všechny jeho krátkodobé obsese. Někdo se mu zalíbil, zakazoval si to, poté toho člověka naháněl a jakmile se s ním vyspal, přestal jej zajímat. Jako by se mezi nimi nic nestalo. Bohužel to druhá strana nikdy nepochopila, takže byli nejdřív ublížení, pak naštvaní a nakonec Davida kompletně odstřihli z jejich života. Nechtěl, aby se tohle stalo i s Romanem. Ale když nad tím víc přemýšlel, docházelo mu, že s ním nechtěl být jenom kvůli sexu. Jasně, byl to fajn bonus, ale taky se chtěl vedle Romana probouzet, snídat s ním, chodit na večeře, tulit se k němu v noci, prostě dělat všechny ty romantické blbosti, na které nikdy nebyl."Já ho miluju." řekl nahlas do ticha bytu.
"No to je super doktore, ale můžeš mi říct, proč to řešíš takhle brzo? Kolik je hodin?" ozvalo se od nohou postele.David vyděšeně vystřelil do sedu. Nedošlo mu, že u něj Kid dnes spal. Na druhou stranu, kdy v tomhle bytě naposledy spal sám?"Já..""Klídek, já to nikomu neřeknu. Ani mi nemusíš říkat, o kom jsi mluvil. Jen mě už nebuď."David jen kývl, pořád ještě v šoku, že jeho vyznání někdo slyšel. Po pár momentech zírání před sebe se zvedl, aby si vzal něco k jídlu a nachystal se do práce. Neubránil se při tom divnému pocitu. Bylo fajn, že to někomu řekl, i když neúmyslně, ale zároveň to znamenalo, že to byla pravda, že to bylo reálné. To ho děsilo. Proč nemohlo být všechno jako dřív, kdy Romana viděl jen jako přítele nebo kolegu? Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu docházelo, že to tak jednoduché mezi nimi nikdy nebylo. V momentě, kdy poprvé vešel na urgent, mu bylo hned jasné, že je ten muž něčím přitažlivý. Takže i kdyby nezjistil jeho tajemství, cestu by si k sobě nejspíš našli jinak. S povzdechem si na sebe hodil černou mikinu, vzal klíče a odešel.
Když vešel na Urgent, pozdravil Mery a šel se na lékařák převléct. Chtěl si vše ještě chvíli v klidu promyslet, ale osud mu očividně nepřál. Na lékařáku si totiž Roman četl Ruské noviny a když David vešel, zvedl hlavu a šťastně se usmál. Davidovi nezbylo nic jiného, než úsměv opětovat."Co jsi včera musel dodělat? Utekl jsi tak rychle, jako bys zapomněl na nějaké rande."David na sebe hodil bílé triko a otočil se na svého přítele."Co? Ne, jen jsem zapomněl uložit kus výzkumu a došlo mi, že si Kid bude chtít půjčit počítač, tak jsem spěchal domů abych zabránil katastrofě. Přerazil bych ho, kdyby mi s tím něco podělal." urychleně vysvětlil a pokračoval v převlékání, aby mohl co nejrychleji pryč."Zoja si myslela, že to bude kvůli tomu tvému výzkumu. Já si nebyl tak jistej, poslední dobou jsi dost tajnůstkář, tak jsem nevěděl, co čekat. Ale je fakt škoda že jsi musel, dost jsme se bavili."David po Romanovi hodil hraný omluvný úsměv, dal si do kapsy mobil a spěchal zpět na Urgent. Nechtěl poslouchat co všechno Roman a Zoja dělali, jakmile odešel. Dokázal si to představit, a už jen ta představa mu zvedala žaludek.
Na Urgentu si sedl vedle Mery, která seděla u počítače a zadávala služby."Zatím je klid, nemusíš tu sedět. Nebo něco potřebuješ?" zvedla hlavu od obrazovky.David se slabě usmál."Nic nepotřebuju, jen ti tu chci dělat společnost."Jeho odpověď Mery očividně zvedla náladu, protože se rozzářila a hned si s ním začala povídat o všem, co ji zrovna napadlo. Když přivezli první případ, který si přebral Roman, David se na něj zadíval. Pozoroval, jak se pohybuje, jak mluví, jak dokáže rychle zasáhnout a myslet za pochodu. Byl v tom až po uši a moc dobře si to uvědomoval, ale nevěděl, jak tomu zabránit. Z tranzu jej probralo až když si Mery sedla zpět vedle něj a pokračovala v konverzaci. Snažil se do ní znovu zapojit, vnímat, co Mery říká, ale moc mu to nešlo."Davide?""Hm? Co?""Víš že seš divnej? Jako jinak než normálně divnej."Mery se na něj starostlivě dívala. Věděl, že jej nikdy moc nemusela, ale poslední dobou se z nich stali přátelé. Ne takoví jako on a Roman, ale byli si blíž než obyčejní kolegové. David byl rád, i když lidi moc nemusel, vrchní sestra patřila mezi ty, kteří mu nějakým způsobem rozuměli a jeho zvláštní zvyky brali za normální věc."Jo, promiň, jen jsem se zamyslel."Dívala se na něj jako by mu nevěřila ani slovo, ale nechala to být. A David byl rád. Místo toho, aby rozebírala jeho pocity, jako to dělal Bojan, mu přidělila nového pacienta a dál to nerozebírala.

I když přebíral pacienta, pořád musel myslet na Romana. Zahlédl jej, když se Zojou probírali jeho případ a neuniklo mu, jak moc se jeho příteli mladá doktorka líbí. Jenom jej to utvrdilo v tom, že toho musí nechat. Musí na něj přestat myslet jako na někoho, koho by jednou mohl mít a začít jej znovu vidět jenom jako přítele. To neznamená, že se jej před Zojou nepokusí ještě párkrát varovat. Pak ho ale nechá být a bude se držet dál. Pomalu by se mohl vyplést z té změti pocitů a zůstat jen kamarádem, takovým, jako jakého jej Roman viděl. Věděl, že to nebude snadné, že si tím akorát bude ubližovat a že by měl Romanovi říct co cítí, alespoň to zkusit. Ale taky věděl, že štěstí na jeho straně nikdy nestálo a všechno by akorát zhoršil. Takže bude tiše trpět a přenese se přes tuhle jeho krátkou zamilovanost. Od teď.