AUSCHWITZ: Já jsem Höss [pozastaveno]

PROLOG

Ještě před začátkem - jelikož se vždy záhadně smaže konec textu popisu knihy (i když neobsahuje 2000 slov), zde je celý text až do konce:

Děkuji za pochopení.

,,Bude z tebe kněz" říkával vždy můj otec. Nezajímaly ho mé názory, záliby a ani mé cíle, prostě a jednoduše žil můj život za mě, jak se říká. To, že byl striktní a přísný už jste určitě pochopili, takže netřeba zmiňovat, ale v této době je nějaké litování nad něčím takovým k ničemu, když miliony lidí venku nemají ani na chleba a k tomu zuří válka. Neberte mě ale hned za někoho, kdo se dokáže vcítit do druhé osoby a nebo rovnou jako hodného člověka... chování mého otce se totiž možná bohužel, možná bohudík odrazilo na mne.

Můj život nebyl ze začátku ničím vyjimečný. Vystudoval jsem vyssokou školu a měl se ze mne stát duchovní, stejně jako z mého otce. Nejdříve jsem ale nakonec pracoval jako dobrovolník v nemocnici, s čím nebyl nijak obzvlášť spokojen a po jeho smrti jsem nastoupil do armády, stejně jako on a můj děd museli. Bojoval jsem ve 3 zemích světa a byl za to oceněn. Když jsem se ale vrátil, má matka byla po smrti také. Její tělo a příčina smrti nebyla nikdy nalezena. To, co po mých rodičích zůstalo, si rozebrali známí, jelikož předpokládali, že budu kněz, který, jak se má za to, nemá na něco takového nárok a vůbec že to nebude potřebobat. Tam už mi pomalu došly nervy.

Neváhal jsem a jakmile se naskytla první příležitost, vykašlal jsem se na vše, co mě s vírou spojovalo. Vystřídal jsem zastaralý návik na neustále to samé za moderní život a udělal jsem dobře, protože mě to teoreticky zachránilo. Od té doby směřoval můj život úplně jiným směrem, který jsem dosud ani neznal. Můj první krok byl vstup do NSDAP a nyní jsem za to rád.

Než jsem se vůbec stačil nadat, pracoval jsem jako inspektor pro samotného Heinricha Himmlera. Temperamentní chlapík, věřte mi. Jeden z mála, který byl v očích Adolfa Hitlera velmi schopný a věřil mu. Na jeho povel zemřelo už mnoho lidí a to nemusel hnout ani brvou. Mou prací bylo kontrolovat stabilitu pracovních a vězeňských táborů.

Když jsem tu práci příjmal, věděl jsem, že je na čase si vybrat stranu. Věřte, že změnit úplně od základů svůj životní styl nebylo pro mě nic  jednoduchého. V této době ale platí - hladovět, nebo nechat hladovět, být zabit, nebo... zabít. Toto pravidlo časem poznají úplně všichni a ať už je člověk jakýkoli, vždy se bude muset k jedné z nich přiklonit.

Najednou se ve mě pomalu, ale jistě začínala vařit ta temnota a zlost, která se celé ty roky schovávala hluboko v mém nitru. Vstup do už tak dosti přísné a kruté strany, jako byla NSDAP, nebo SS tomu jen lehce dopomohl. Mohl jsem si pomalu začít kompenzovat to, jak se se mnou v dětství zacházelo a nepatrné, celoživotní chování mého otce ke mě konečně vyplavalo na povrch. Věděl jsem, že mě práce pro Himmlera a nacisty změní z obyčejného občana Německa na jednoho z těch obávaných, kterým se teť říká ,,trýznitelé", ,,nacističtí krutovládci", nebo ,,nacistické ... (zde už si můžete vlastně domyslet cokoli chcete, vždy to bude ve spojitosti s tím znamenat strach, zkázu, nebo smrt)".

Nebyl jsem si ze začátku jist tím, kdo vlastně jsem. Otec po mě vždy chtěl, ať jsem někdo jiný, než jsem chtěl já a netušil jsem o světě nic jiného, než co napsal Pán Bůch, nebo co jsem viděl během války. Ale později, v bitvě... to bylo jiné. Jedině na bojišti jsem přesně vědel, kdo jsem a proč tu jsem. Ochrana německého státu pro mě byla prioritou a navíc jsem mohl alespoň na chvíli zapomenout na svůj vlastní život. Tehdy jsem si začal uvědomovat, že kam jde Německo, jdu i já. Bohužel tedy pro ostatní jsem už měl jasno. Byl jsem pro Německo, nově nacistické doslova schopný udělat cokoli. Proto jsem se Himmlerem nechal přesvědčit a vstoupil do SS. Ve vězeňských táborech jsem se naučil mnohé, ale hlavně to, že jsou všichni vězni a zajatci prostě a jednoduše nepřátelé státu. To už vás donutí přemýšlet. Tak jsem tedy s nimi začínal i jednat.

Práce to vskutku nebyla těžká. Objížděl jsem jeden tábor za druhým a kontroloval, společně s mými ,,kolegy" každou budovu stojící v uřčené oblasti. Tábory to byly německé, české, polské, rakouské a mnoho dalších. Na nás bylo rozhodnout, zda jsou to místa schopna plnit svůj účel.

Jen po pár letech v této funkci jsem už stál prakticky na vrcholu. Ze slov několika inspektorů už to ,,důležité" bylo jen to moje. Byl jsem úplně naplněn nacistickým přesvědčením a patřičným, tvrdým chováním. Někdo by mohl konstatovat, že mi to stouplo do hlavy. Stal jsem se dost známým a důležitým členem nacistické komunity. Dokonce jsem se, po jedné určité věci, cítil stejně důležitý, jako samotný Himmler.

Ta věc byla zmínka o novém, zajateckém, později koncentračním táboře v Osvětimi, na území Polska.