AUSCHWITZ: Já jsem Höss [pozastaveno]

KAPITOLA 2. - Krutá realita

Vlak už vjel do zatáčky a nyní je na rovné koleji, pár stovek metrů od vstupní věže. Vojáci se shromáždili kolem výstupních plošin a netrpělivě vyčkávají začátek své nové práce. Já jsem se naladil až dokonce povýšeně a připojil jsem se k vojákům. Celé dny jsem se už nemohl dočkat, až začne Auschwitz konecně fungovat. Postavil jsem se za vojáky a s překřiženýma rukama začal sledovat, co se bude dít.

Vlak začal zpomalovat a pomalu vjel vstupní věží za ostnaté dráty. Nečekal jsem takové množství vagónů, vlak musí zastavit až na na samém konci, u krematorií. Když už tedy konecně stál, šly z vyssokých oken vagónů zahlédnout vystrašené tváře spousty lidí, kteří většinou pochází hlavně z Polska. Ušklíbl jsem se a zakroutil hlavou nad takovým množstvím zrádců.

Najednou se ale stále nic neděje. Essessáci jen nejistě stojí opodál a vypadají, že neví, co mají dělat. Neříkejte mi ani ze srandy, že se snad bojí, či co... Nebo opravdu neví, co mají dělat? Jen myšlenka na to mě mírně znepokojila. Co si snad člověk neudělá sám, to nemá...

Po další minutě čekání jsem odvrátil svůj určitě překvapený, ale hlavně naštvaný pohled na jednu skupinu z hlavních vojáků, kteří stáli za ostatními společně s veliteli. Ti se jen rychle podívali pryč a znepokojeně se dívali kolem, jako kdyby o mě nevěděli. Naštvaně jsem opět zakroutil hlavou a vyšel zpoza davu vojáků. Ti, jakmile si mě s dovolením všimli, začali dělat prostor, abych mohl projít. Jakmile jsem stál před nimi, a to jsem se snažil vypadat opravdu dost naštvaně, zneklidněli ještě více. Postavil jsem se zády k jednomu vagónu a rozhlédl se kolem. Za pár setin jsem zpozoroval desítky vystrašených tváří. Ani jsem nemohl uvěřit tomu, že by mohl německý, nacistycký národ vojáků být vystrašen, a co hůř, neschopný plnit rozkazy. Většina z nich byli mladí a pravděpodobně nezkušení.

Do třetice jsem zakroutil hlavou a vykročil pomalým krokem podél vagónů. ,,To si snad říkáte vojáci, nebo co? Podívejte se na sebe. Jste mi opravdu k smíchu. To ani jeden z vás nesebral odvahu a neudělal to, co vám měli podle všeho vaší velitelé vysvětlit"? Podíval jsem se ze země opět kolem, s kamennou tváří. ,,Ne. Jste mi spíše k pláči. Vaše zaražené, vystrašené tváře mluví za vše. Ale tohle jsem od vás opravdu neočekával. Ti, co jsou v těch vagónech by měli vypadat tak, jako teť vy. Jsou to nepřátelé našeho státu a vaším úkolem je ho ochránit. Právě mi došla trpělivost..." odvětil jsem a ještě více zvýšil hlas. Snad jsem se naštval? ,,Jestli si opravdu přejete být hodni essessácké hodnosti, tak si okamžitě pohnete a vyložíte ty vagóny, než začnu rozdávat tresty"! Ujely mi nervy a zlostně jsem vykřikl po většině lidí blízko, co se lekli ještě více. Ale podle všeho to velmi dobře funguje. Člověk musí být schopný občas experimentovat, co ti druzí vlastně vydrží.

Neklidné tváře vojáků se v sekundě změnily ve vážné. Essessáci po řadách naskákali k vratům vagónů a postupně začali hnát zajatce z vlaku. Já jsem si jen spokojeně oddychl a ustoupil o pár kroků vzad. Ven z vlaku vyskakovaly bezedné tváře žen, mužů i dětí. Mají malé, příruční zavazadla a kufry. Světlo reflektorů a lamp jim po jízdě tmavým vlakem očividně nedělá nejlíp. Matně se rozhlíží kolem a znepokojeně se tlačí jeden přes druhého. Očividný respekt ale mají z vojáků, kterým se snaží uhýbat.

Za pár minut začali vojáci odebírat zajatcům vlastnictví a rozdělovat je do skupin. Na jedné straně se postavili muži, ženy a děti schopné něco dělat. Na druhé straně stáli staří, nemocní a podobně. Netrvalo dlouho a vojáci už nahnali zajatce nahnali na jejich pozice. Nevěděl jsem, jestli chci dříve vidět tváře lidí, tísnijících se v domech anebo těch, kteří místo sprch zažijí... trochu něco jiného. Nakázal jsem tedy krematoriím, aby se zdrželi a pro usnadnění práce dohnali vězně k tomu, aby se před vstupem do sprch sevlékli a oblečení zhromáždili na hromady. Přišlo mi to jako dobrý nápad, přece jenom to ušetří čas a peníze. Rozkázal jsem po té vojákům, aby zajatce odvedli a následoval jsem s mírným odstupem skupiny lidí, kteří míří do svých nových domovů.

Přivítacím rituálem každého zajatce je úprava vzhledu a přiřazení čísla. Muži a chlapci jsou oholení do hola a ženy a dívky ostříhané na krátko. Každý zajatec dostává své pořadové číalo a tetování své národnosti. Židé musí mít znak Davidovy hvězdy, aby byli rychleji rozpoznáni. Ostaní znaky, jako ,,Pole" [Polák], nebo ,,Czechoslovak" [Čechoslovák] jsou už jen pro zařazení do sistému a... aby se neřeklo, že jen židé mají tetování, samozdřejmě.

Naproti tomu ti neschopní práce a polovina všech židů zamířila přímo do plynu. Jejich věci se budou pálit, nebo dále využívat. Za dvě hodiny už bylo prakticky hotovo. Většina lidí se ze začátku snažila utéct, i když už podle nejnovějších pravidel mají zůstat pouze v barácích. Vojáci na to odpovídají ostrou palbou a bitím. Za další hodinu už bylo i ticho. Řekněme, že už se poučili. Ze všech krematorií už stoupal vyssoký dým a já jsem rád, že už plníme náš účel. Slunce už dávno zapadlo a já se pomalu vracím k bráně, pěkně pustou temnotou. Cestu mi osvětlují pouze reflektory a vojáci strážící hraniční baráky mi postupně salutují. První noc snad proběhne (ne-li proběhla) bez komplikací. Před 4 hodinou ranní nasedám do auta a odjíždím zpátky, do Stammlageru.

Druhý den ráno vstávam s dobrou náladou. Sice jsem moc nenaspal, ale o to víc se těším na dnešní den. Odjíždím do Birkenau před 6 hodinou ranní, abych stihl první sčítání zajatců. Už když jsem projížděl bránou, tak jsem byl nesmírně nedočkavý. Naopak, kdyby už druhý den počet neseděl, asi bych musel snad někoho zabít. Samozdřejmě, ne doslova, ale...

Hlavní vojáci začali obcházet baráky a probouzet ospalé vězně. Jen ať si zvykají, v 6 od teť budou vstávat pravidelně. Rozkázali zajatcům, kde se mají postavit a oni to kupodivu, pravděpodobně kvůli respektu okamžitě udělali. Asi už pochopili, že si s essessáky není radno zahrávat. Ke každé řadě se postavil jeden voják a začal jí počítat. I když zajatci pravděpodobně němčině nerozumí, pochopili velmi rychle, že jsou počítáni. Po té každý voják přiběhl k veliteli a ohlásil mu číslo. Já jsem to vše sledoval z povzdálí, nevydržel jsem to ale a musel jsem se jít zeptat, kolik jich vlastně je. Přistoupil jsem blíže, naproti první řady zajatců a podíval jsem se na velitele s knihou a perem v ruce. Všichni vojáci poblíž mi zasalutovali a já jen kývnul. Všimnul jsem si, jak se na mě během toho zajatci dívají. Je to prázdný a bezedný pohled lidí, kteří už duchem možná i zemřeli, nebo jsou úplně někde jinde. Zároveň cítí strach a obavy, pravděpodobně jen proto, že stojím poblíž. Zvláštní. Ještě jsem nikomu ani nic neudělal, a oni už se mě bojí... ?

,,285 věznů" vyrušil mě z myšlenek velitel. Já se opětovně podíval zpátky a kývnul jsem. Jelikož se příští týden počty až strojnásobí, nebyl jsem z toho až tak překvapen, zatím... S rukama za zády jsem vykročil podél přední lajny zajatců. Na každého, duchem prázdného člověka jsem hodil svůj přísný pohled, jakobych se chtěl zavrtat do jejich hlav a zjistit, co přesně cítí a na co myslí. Čím dál jsem byl, tím více obav jsem cítil. Čeho se ale tedy bojí? Dokud přece neudělají nějakou hloupost, nic se jim ze strany vojáků nestane. Tedy kromě hladovění, modřin, nebo díry v noze... Válka je krutá a hlavně s ní není žádná sranda. To taky brzy poznají... a navíc mezi nimi není místo pro bohaté a chudé. Všichni jsou na tom nyní stejně. Každý na vlastní pěst.

Vrátil jsem se svižným krokem zpátky k vojákům a rozkázal roschod. Není s většinou lidí co dělat, Monowitz je teprve ve výstavbě. Proto začali essessáci nahánět zajatce zpátky, do baráků.

Najednou, aniž bych si něčeho všimnul, se ale ozvala rána. Vyšel jsem zpoza davu vězňů a vojáků, abych měl lepší rozhled. Další essessáci mě následovali. Střelba na takovém místě nebyla už od včera nic neobvyklého. Tohle bylo ale hodně blízko. Spatřil jsem essessáky mířící do dáli a někoho utíkat pryč. Přišel jsem k nim blíže a než jsem se stačil zeptat, proč už za ním někdo neběží, někdo tam po uprchlíkovi skočil a srazil ho k zemi. Byli to vojáci. Postavili se na nohy a okamžitě odvlekli vězně zpátky ke mě. Vydechl jsem a složil ruce za záda. Vojáci vedle mě namířili na zajatce.

Ten někdo... je vlastně ona.