Životy lidských titánů a jejich přátel - crackfic

Kapitola 2

Už míříme ke hradbám. Úkol vyhladit většinu titánů v oblasti lesa – splněn, ale opět mnoho mrtvých a zraněných, čímž zase klesla důvěra lidí. Seděla jsem ve voze i s Erenem a hadrem jsem si zakrývala ruku, protože pára by mě mohla prozradit, i když byla úplně v posledním voze. Levi se najednou objevil na koni vedle našeho vozu. O tom, že se taky dokážu přeměnit na titána, ví jen pár lidí a mezi ně patří i on. Vědělo to mnohem víc lidí, jenže ti už jaksi... nejsou mezi námi. Dokázala jsem to udržet v tajnosti pár let, díky sebekontrole a důvěře ostatních, kteří o tom vědí. Eren měl bohužel příliš svědků na to, aby to skryl.

„Dostal jsem nápad. Co kdybys Erena trénovala?" vyhrkl na nás Heichou, načež jsem ho obdařila naprosto nepopsatelným pohledem. Erenova tvář se rýsovala do výrazu malého dítěte, když dostane dárek, který si dlouho přál.

„Myslim, že je to dost dobrej nápad." potvrdil Kame, který se zničehonic objevil na druhé straně vozu.

„Vážně, Ryuuko?!" vykřikl nadšeně Eren.

Vzdychla jsem a nakonec souhlasila. Těm jeho zatracenejm očím se nedá říct ne!

Den na to jsme se domluvili a jeli mimo hradby, abychom mohli trénovat. Moje ruka už konečně ‚dorostla'. Naštěstí členové Legie, kteří už tam jsou více jak dva roky, mají povolení potvrzené Erwinem, že mohou opustit hradby.

„Je možné snížit šanci, abych neztratil sebekontrolu?" zeptal se najednou Eren.

„...Vždy je vysoká šance, že ztratíš kontrolu. Můžeš to ale snížit tím, že nebudeš tak emotivní. Hlavně, co se týče nenávisti a zloby. Trénováním to riziko můžeš taky trochu snížit," řekla jsem suše „i mně se může stát, že ztratím kontrolu." Eren na to reagoval překvapeným pohledem.

„Už tam skoro jsme!" vykřikl Levi.

„Kam to vůbec jdeme?" zeptal se Kameník.

„K naší základně." odpověděl prostě Heichou.

„Není to jinačí cesta, než jdeme obvykle?" podivil se Kame ještě víc.

„Těch cest je několik." Kameník pak usoudil, že takováhle konverzace mu je proti srsti a přestal se vyptávat.

Za několik minut jsme dorazili k základně. Slezli jsme z koní a nabídla jsem se, že je ustájím.

„Co že? Ty s sebou nemáš Mikasu?" musel si rejpnout Kameník.

„Nějak se mi podařilo jí přemluvit, aby zůstala doma. Sám nevim jak. Možná hraje karty s Arminem." Uvažoval nahlas Eren.

„Ach jo. Tak to se mi nelíbí." projevil svůj názor Levi.

„Co se děje?" zeptala jsem se jakmile jsem dorazila ke skupince.

„Tady je zase špíny. To takhle nemůžu nechat!" vykřikl Levi nespokojeně.

„A sakra!" tuhle větu jako kdybych viděla vytetovanou na našich ksichtech.

„Dobře, spratci! Jde se uklízet!" Nevím, zda-li mě nešálil zrak, ale jako bych uzřela ruměnec na jeho tvářích.

Pustili jsme se do úklidu celého zámku. Zabralo nám to zbytek dne, tak jsme trénink odložili na další den. K večeru jsme si sedli ke stolu a probírali pár záležitostí. Uvařila jsem kafe do konvice tak, že si každý může nalít sám. Když jsem se posadila, Levi spustil.

„Takže, zasraný spratci, naší hlavní prioritou bude Erenova přeměna na Titána. Zatim víme, že musí mít nějakej konkrétní zasraně jasnej cíl." usrknul ze šálku. „To budeme trénovat, dokud to nebude umět automaticky."

„Snaž se prosim tě neztratit kontrolu, protože bych nechtěl bejt ten, kdo tě má vyříznout ze zátylku." zasmál se Kameník.

Eren se na jeho poznámku jen nesměle zasmál a poškrábal se na hlavě.

„Pro mě to takovej problém nebude." prohodil jakoby nic Levi, načež jsem se zuřivě zasmála. Ostatní na mě hodili nechápavý pohled.

Dál už jsme nic neřešili a šli si rovnou lehnout. Já jsem tam zůstala a sklidila hrníčky. Poté jsem taky odcestovala do svého pokoje. V noci se mi blbě spalo a ráno jsem zjistila, že jsem nebyla sama. Všichni vypadali jak po týdenním flámu. Jenom Levi vypadal stejně, protože on tak vypadá pořád. Dali jsme si snídani. Tu připravili Kameník a Eren a byla překvapivě do... ne, byla jen a pouze ‚poživatelná'. Ale splnilo to účel nasycení žaludku. Hned po snídani jsme se vrhli na trénink. Já s Erenem jsme se proměnili do Titán formy. Bohužel hned ze začátku byly problémy. Eren se vymknul kontrole začal na nás útočit. Snažila jsem se ho nějak zastavit, ale lhala bych, kdybych řekla, že to šlo dobře. V téhle formě měl opravdu velkou sílu. Zkoušela jsem se mu dostat za záda, ale nestalo se tak. Až po nějaké chvíli se to povedlo Levimu za pomoci Kameníka. Ke všemu neštěstí se povedlo Erena vytáhnout jen s jednou uřízlou nohou do výše kolene, která se hned začala regenerovat pomocí páry.

Jako bych četla Leviho myšlenky: „OMG, ten zasranej spratek to zase neudělal." A jak jsem očekávala, tak se stalo. Heichou větu podobného významu vážně řekl.

"Tak okej, dáme si na chvíli pauzu, než se Eren probudí a vzpamatuje!" křikla jsem tak trochu vůdcovsky, načež mě Kameník obdařil křenem (nemyslím zeleninu). Ostatní zjevně souhlasili, jelikož si šli sednout na lavičku, která stála nedaleko "zámku". Já jsem šla do kuchyně udělat nějaké kafe do konvice, aby si mohl dát ten, kdo bude chtít.

"Ach jo, to byl nápad. Už od začátku se mi nezdál." povzdechla jsem si jen tak pro sebe. K mýmu neštětí, které se mi lepí na podrážku jako žvejka, za mnou stál Kameník.

"Šak to je jenom začátek! Pak to pude líp!" hodil na mě jeden ze svých úsměvů.

"No právě, je to TEPRVE začátek.." odvětila jsem po šoku, který mi způsobil. On je snad duch! Je všude a přitom není nikde!