Životy lidských titánů a jejich přátel - crackfic

Kapitola 5

Zbytek dne byl již bez dalších poukázání-hodných událostí. Párty byla veliká a věděl o ní kdokoliv, kdo nebyl mrtvý. Lidé, kteří kocovinu neměli, nechali naše opici-mající polomrtvoly dobelhat se domů, kde mohly načerpat energii na další den, protože kdyby nebylo, popravdě, naprosto všech existujících lidí, kteří přemlouvali Leviho, aby je dnes nechal na pokoji, byli by úplněmrtvoly.

Kameníka, Erena a Armina jsme s Mikasou, pro nás neznámým způsobem, dostaly domů a šly si schrupnout s nima. Všichni jsme tak nějak pospávali až do dalšího rána, kdy jsme si s narůstající panikou uvědomili, že nás to dnes nechá Levi pěkně postaru sežrat. To bude pěkně v prdeli.

Měli jsme ráno klasický nástup, někteří vypadali hůře než včera.

„Tak za trest, že jste si mysleli, že si uspořádáte nějakou debilní pařbu, vy zkurvysyni, oběhnete tento plac 150x, a poté každý odcvičí set kliků, sed-lehů, dřepů a přítahů po 200. Uslyším někoho jen fňuknout, má se mnou zařízený duel. JE TO VŠEM JASNÉ?!"

„Neslyšíš nějaký rachotění?" šeptnul mým směrem Kameník.
„To se jen všem rozklepaly kolena," uchechtla jsem se zpátky a Kameník se taky pousmál.
Heichou ale nejspíš zaslechl naši konverzaci, protože jsem si všimla něčeho v jeho očích, myslím jiného, než konstantní nasrání a iritace.

 Možná to byl sadismus, možná náznak pobavení, ani bůh snad neví, co se tomu věčně nakrknutému hobitovi honí kurva hlavou. No nic, měli bychom se dát do práce. Už je jedním nevyřčeným pravidlem, že já a Kameník si můžeme odlehčit od jeho cvičení, respektive my jsme si z toho udělali pravidlo bez Leviho svolení. Levi už to totiž vzdal. 

A to víte, že už něco musí bejt, aby si Levi odpustil hádání s někým. Pravděpodobně za to může naše nekonečné mektání, které by po chvíli zavinilo puknutí něknalokámolika jeho čelních žilek. No jo, stane se.

Blížil se konec dne, konečně...(? Ehm.) Zmohli jsme se všichni jen na líbání rozdupané hlíny, kam jsme sebou plácli po posledním setu. „PANE BOŽE, TO JE BOLEST!" chtěla jsem zařvat, ale znělo to spíš jak chrapot 30 let staré, kdysi mluvící, panenky.
„Co meleš?" zeptal se velmi zmožený Kameník, který sotva udržel oči otevřené. Ihned poté usnul. Typický – povzdechla jsem si. Zase ho budu muset nést domů. Počkat, něco mě napadlo.

„Mikasoooo?" zvolala jsem prodlouženě.
„Hm?"
„Nechceš nás odnést domů?" zasmála jsem se nervózně. Byly jen tři závěry. Buď nás zabije, odnese, anebo nás tu nechá. Naštěstí Mikasa je ten typ člověka, co se cítí ještě víc nabuzeně po ultrakrutém tréninku, takže radostně přikývla. Nechápu.

Kameník je dávno mimo a já od toho též nemám daleko, kolíbá mě Mikasy rytmická chůze. Než jsem se naděla, shodila nás na nohy před dveřmi našeho malého domku, respektive s Kameníkem hodila o zem, protože si to zasloužil.

Za to, že je neschopnej. No jo, stane se taky.

Zítra nás čeká další trénování s Erenem, tak budu potřebovat, aby byl ten dement v plné síle, tak jsem ho s hubou plnou keců na jeho mizernou existenci vlekla za límec přes všechny prahy v domě až do jeho pokoje, kde jsem ho pohodila na postel jak kus hadru.
Samozřejmě, že začal remcat a měla jsem sto, ne, spíš tak dvě stě šedesát osm, chutí ho propleskat. Tak jsem šla do kuchyně, i navzdory toho velkého počtu chutí, uvařit heřmánkový čaj. Prý podporuje spánek. Ještě vařící jsem mu ho nalila do krku. No jo, STANE SE.

No vida, 20 minut na to spal jak zabitej, čím to bude? Heřmánek, vyčerpání nebo ta spousta facek? Kdo ví. Šla jsem se opláchnout, teplá voda dělala divy na natažené svaly. Kdyby nebyl Kameník debil, mohl se taky uvolnit. Uzmula jsem knihu, večeři i čaj a posadila se k jídelnímu stolu. 

No, „večeři", suchý chléb se zbytkem másla od sousedů. Naši sousedi, postarší páreček, strašně hodní lidé. Několikrát do týdne se u nás staví, aby nám dali trochu jídla, opravdu milí človíčci. Znali dobře naše rodiče, i ještě před... tím. No, nechci si stínit mysl před spánkem, polkla jsem poslední sousto i depresivní náladu a šla jsem též čuchat peří.