Životy lidských titánů a jejich přátel - crackfic

Kapitola 6

Proboha, kéž bych věděla, že potkáme toho čuráka, tak bych zaspala doopravdy. Kdo, ptáte se? Kameníkův starší bratr. Skoro jsem Kameníka neudržela. Skoro knock-outnul i mě. Skoro jsem Kameníka pustila a přidala se do znetvořování toho zmrveného úsměvu té pochybné, odporné, zvrácené existence, póvlu všeho póvlu. Skoro.

Tato spodina si totiž myslela, že sáhnout na jejich matku a nejmladšího syna je strašná legrace. Další hodní lidé, kteří si mě vzali pod svá křídla, když jsem ztratila své rodiče.

Mlátil je do té doby, než vypadali jako jedna velká krvavá hromádka. Až poté, co jsme všechno ze zoufalství vyklopili právě hodnému panu sousedovi, který na něj naběhl a úspěšně ho vyhnal na dostatečnou dobu někam daleko pryč, jak jen mu Zdi dovolily. Bylo pár dní předtím, než matka i mladší bratr oba podlehli svým zraněním. Zkurvený monstrum.

Občas se stalo, že jsme na něj narazili. Protože život tě nemůže nechat bejt a musí ti stále připomínat, že tu existuje i takovej nádor jako zrovna tenhle člověk. Po chvíli mého vřeštění, ať konečně táhne do prdele, aby chcípnul, aby týden srát nemohl a Kameníkovo flusání po něm, protože na nic jiného se v mém úchopu nezmohl, se konečně odebral i se svým odporným úšklebkem, kterému říká úsměv. 

Když jsem ječela, tak se vedle mě objevil Armin, díky bohu zná celý příběh. Chvíli trvalo, než jsme Kameníka uklidnili, úplně se klepal zuřivostí, div mu nepraskla žilka na čele. Tak moc jsem se chtěla rozeběhnout za tou stvůrou a dát mu pěstí. Sakra. Já to fakt udělala. Fakt za ním běžím. Jen mi přišla škoda mu dát pěstí, když ho v téhle rychlostí můžu kopnout. A tak jsem učinila. V dostatečné vzdálenosti jsem dopadla na patu, otočila se na ní, zvedla druhou nohu a krásně ho kopla do hlavy. Armin vykřikl a Kameník se samozřejmě kouknul tím směrem. Naštěstí bylo brzo ráno a moc lidí ještě na ulicích nebylo. 

„CHCÍPNI UŽ, KURVA!" zaječela jsem na něho znovu. A budu to opakovat až do mé smrti. Hovno, budu to na něj řvát, i když už budu po smrti. Ty svinstva, co za svůj krátký život udělal... Párkrát jsem se doslechla, že už pár lidí jen ze záchvatu zabil. To bylo „naštěstí" v Undergroundu. Nevím, co dělá tady. Je mi to jedno.

Jdeme kvůli tomu kreténovi pozdě za Levim a Erenem. Sebrala jsem ze země Kameníka a vedla ho cestou ke stájím, kde máme sraz se zbytkem. Nikdo cestou nic neřekl. Nebylo pořádně co, i když spíš si nikdo netroufnul. Dorazili jsme na místo, kde nám Armin zamával a šel na tréninkový plac. My se stručně omluvili Levimu, který pravděpodobně (čti určitě), poznal, že se něco stalo, ale asi to nechtěl vytahovat. Nebo nevím. Je mi to u zadku.

Eren se tvářil vyděšeně, zřejmě za to mohly naše výrazy. Každopádně, cesta k zámku byla tichá, až na dupot kopyt koní. Erenovo titán-výcvik neměl dlouhého trvání a Levi nás málem zkopal za naše chování.
„Kurva," bylo asi jediné, co jsem dnes pronesla, když už jsem měla hodně kecací náladu. Kameník byl stejně frustrovaný jako já. Eren byl nervózní jak kráva na jatkách a Levi nás radši uvolnil, respektive máme naprosto perfektně uklidit celej zámek.
Hluboký povzdech. „Kurva." Kameník si kysele uchechtnul. Dali jsme to do toho.

„Díky, žes ho nakopla. I když jsem to neudělal já, v tu chvíli jsem byl tak rád, když jsem ho viděl ležet na zemi a ještě pod tvojí nohou." Kameník prohodil do prostoru, aniž by zvednul zrak od kartáče, kterým rovna útočil na špinavou podlahu. Já se zmohla jen na vydání zvuku, jakože jsem ho slyšela.