Životy lidských titánů a jejich přátel - crackfic

Kapitola 3

Poté, co se Eren trochu vzpamatoval, jsme to zkusili asi ještě šestkrát. A šestkrát neúspěch. Nakonec jsme se rozhodli, že to necháme na jindy a šli jsme se sbalit s tím, že hned ráno odjedeme. Na odreagování jsme si večer zahráli karty. Kameník prohrál... všechno. Nehráli jsme sice o nich, ale prohrál všechny kola. Mezi šťastlivce ale patřil Eren, kupodivu. Alespoň někde má trochu štěstí. První jsem odpadla já. Nevím, jak dlouho ještě hráli po tom, co jsem šla spát, ale když jsem se v noci probudila a šla na záchod, zrovna sklízeli tácky a hrníčky. Podivila jsem se, proč to tam nenechali, ale zřejmě je k tomu donutil Levi.

Ráno ke mně do pokoje vtrhnul Kameník. Zamžourala jsem, snažíc si odhrnout vlasy z obličeje a pak jsem zaječela:

„Blbečku, příště aspoň zaklepej!"

„To je mi jedno, šak se známe od malička, ale už jsme měli dávno vyrazit!" vytasil na mě s nakrknutým obličejem a ukázal na budík.

„Sakra!" vzápětí jsem už byla z postele venku a začala si svlékat pyžamo.

„Oi, oi, oi! No tak! Počkat! Že se nestydíš!" Začal vykřikovat Kameník, když jsem měla na sobě jenom horní část pyžama, která byla dost dlouhá, a kalhotky, přičemž jeho tváře začaly rudnout.

„No co, však se známe od dětství, ne?" použila jsem jeho větu, načež na mě hodil neidentifikovatelný pohled a s rukou na očích odešel z mého pokoje.

„Bože..." povzdychla jsem si. U něho mi to nějak nevadilo, ta věta přece jenom měla smysl.

Vyšla jsem už oblečená a se svým batohem, kde jsem měla jenom potřebné věci. Koukla jsem se na Kameníka, který měl ještě načervenalé tváře. Uchechtla jsem si pro sebe.

„To jste celý vy chlapi, jenom vidíte ženský nohy a už vám kape krev z nosu." Začala jsem se tam chlámat a popadat za břicho, když v tom přede mnou stál Heichou.

„Nevim, co je tady kurva vtipnýho. Ale co. Vyrážíme, spratci." Jak řekl, tak jsme udělali. Nasedli jsme na koně a vyrazili. Neměli jsme na spěch, ale i tak jsme jeli rychle, kvůli těm blbým zkurv-... titánům.

Za necelou hodinu už jsme viděli obrys hradeb. Naštěstí Erwin byl nahoře na hradbě, možná měl volno, tak se chtěl projít, či co, nevím, každopádně - jakmile nás uviděl, dal příkaz k otevření brány. Kývli jsme mu na poděkování a každý jel svou cestou k domu. Já a Kameník bydlíme spolu. Celou cestu jsme se pošťuchovali a vyprávěli si trapný scénky z dětství a další hovadiny. To byl náš způsob komunikace - provokace, narážky, rejpavý komentáře... Ale i tak nám na sobě záleží, i když si to nikdy nahlas nepřiznáme, on to ví taky. Když to takhle říkám, připadá mi to potrhlý a divný. Jakmile jsem dojela domů, převlékla jsem se do civilu a šla navštívit Mikasu. Docela jsme se skamarádily.

„Áhoj, jdeš se projít?" vypustila jsem na ni, sotva otevřela dveře.

„Dobře."

Po chvilce, jen co se převlékla, jsme se šly projít do jednoho nově vybudovaného parku - čti malý okruh o průměru 10 metrů se třema stromama a pár kytkama.

„Dneska v hospodě je sraz 104. jednotky. Jestli chceš, můžeš přijít taky. Nejprve to byla akce jenom pro členy jednotky, ale hodně jsi nám pomohla při tréninku, . Zeptej se pak ještě Kamenashiho, jestli půjde taky." vypustila po chvilce chůze Mikasa.

„Půjdu! A milerád, dámy!" No lidi, já myslela, že snad vyskočím z kůže. Už to zase udělal.

„Kameník! - Nestraš mě tak!" začala jsem divoce gestikulovat s rukama a máchat s nimi do všech možných i nemožných světových stran.

„Já nemůžu za to, že seš lekavka! V kolik je ta párty?"

„Od sedmi," odpověděla Mikasa.

„Super. Kam teď razíte?" Změnil téma Kameník.

„Do parku," odpověděla jsem poté, co jsem ještě rozdýchávala srdeční nehodu.

„Tak to jo. Tak zatim." A už mával v dálce se svým obvyklým křenem.

„Co má za lubem, ten lišák...?" Začala jsem ho podezírat v duchu. Byl nějaký moc milý - což u něj není zvykem, ale nedá se říct, že by byl zase neslušný, spíš je to pohodář.

Pokračovaly jsme v cestě do parku, už to byl jenom kousek. Tam jsme si chvíli povídali, zatímco jsme seděly na lavičce. Asi po hodně povídání jsme už šly obě domů. Cestou jsem potkala Armina.

„Ah, Ryuuko. Půjdeš na ten sraz?" zeptal se mě.

„No, asi jo. Stejně mám dnešek volnej, tak si to aspoň užiju. Ty jdeš taky?" opáčila jsem.

„Ano, přece jenom budu mít možnost zase všechny vidět," trochu se zasnil a pousmál při tom.

„Super," usmála jsem se zase já, „tak se tam potkáme."a šla jsem zase svým směrem.