Narušení života lidských titánů a jejich přátel (spin-off)

Mise: Dárek

     „Hej, chcete něco slyšet?" rozrazil jsem dveře a vtrhnul do společenské místnosti jako tornádo. Musel jsem rychle využít příležitosti, kdy byl kapitán Levi zabaven počítáním skladových zásob pro úklid, a zároveň se tu shromáždili všichni členové jak Leviho, tak Hanji jednotky. Nicméně při mém přepadení nastal na pár vteřin chaos. Armin leknutím pustil talíř na Jeanovu nohu a jeho bolestný výkřik se nesl přes celé území lidí, Sasha si přivřela všechny prsty do ledničky, Connie vyhodil svou snídani do vzduchu a ta mu vzápětí přistála na obličeji, Bertolt uklouzl na šlupce od banánu, kterou mu Reiner nechtěně hodil pod nohy, Mikasa skoro při čištění čepelí podřízla Erena, ale naštěstí se jeho zranění začala ihned regenerovat, to vyprovokovalo Hanji s Moblitem, kteří byli na má pravidelná přepadení zvyklí, v zádech k okamžitému zkoumání onoho odpařování, Ryuuka poskočila, až spadla ze židle a jak padala, strhla s sebou i Kameníka a hodila jej za letu pod sebe, aby spadla do měkkýho, a nakonec si Yaotome usmažil jazyk svou ranní kávou, kterou na sebe vzápětí celou vylil. Takový normální začátek dne u Průzkumné legie.

„Kdy už konečně přestaneš bejt takovej dement, ty hobite?!" seřvala mě Ryuuka, která se jako první vzpamatovala z mého velkolepého příchodu.

„Pff, tohle by vás ale ve vašem vlastním zájmu mělo zajímat," překřížil jsem si ruce na prsou a tvářil se extra důležitě.

„O co jde, senpai?" zaskuhral Kameník, který byl ještě stále připláclý pod Ryuukou. Tý to nějak nevadilo, leželo se jí zřejmě dost pohodlně.

„Děcka... Kapitán Levi má zítra narozeniny! Musíme naplánovat párty a koupit dárky!"

„Kolik vůbec je tomu věčně nakrknutýmu skrčkovi?" ptala se mě Ryuuka, zatímco jsme na koních spěchali do nejbližšího města. Nemohli jsme vyrazit všichni, a tak jsme obětovali Erena, aby dostatečně zaměstnal kapitána Leviho a Hanji s Moblitem. Ani tak jsme ale neměli povolení zmizet ze základny, takže se modleme, ať si nikdo nevšimne, že jsme zběhli.

„Mám za to, že 34," sotva jsem to řekl, všem přítomným doslova spadla huba, přičemž Yaotome musel být zase extra a rovnou v tom šoku napálil se svým koněm do Jeana a slítli oba. My jsme jeli dál, oni se nějak posbírají.

„Cože? Vždyť po něm pořád chtěj v obchodě občanku," protočila očima Ryuuka a představila si zjevně tak strašně vtipnou situaci, že se smála tak šíleně, až se málem nekontrolovatelně přeměnila na obra. Už jsem vytahoval čepele a skoro jsem v tom zděšení Arminovi vypíchl obě oči najednou.

„Proto posílá vždycky nakupovat nás, asi je z toho nešťastnej," usoudil jsem po krátkém zamyšlení a pokrčil rameny. Ten pocit totiž moc dobře znám, a tak jsem s kapitánem celkem soucítil.

„No však jasně, ten zakrslík se bez Hanji nevyšplhá ani na vlastního koně. Se divím, že nejezdí na poníkovi," konstatovala má úhlavní nepřítelkyně a já sotva udržel smích. Docela uhodila hřebíček na hlavičku. „A ty bys měl taky jezdit na poníkovi, hobite," zamračila se na mě, a to už jsem se zase tak moc nesmál.

„Takže, bojový plán je následující – máte 30 minut na to najít dárek pro kapitána," zkontroloval jsem si čas na hodinkách, zatímco jsem rozdával pokyny celé partě. „Sraz tady, kdo přijde pozdě, vysmejčí celej zámek, jasný?" odstartoval jsem nám náš časový limit a překvapivě zjistil, že se téměř všichni vydali nakupovat po dvojicích. Armin a Mikasa, Reiner a Bertolt, Sasha a Connie, Jean a Yaotome. Poslední dva mimochodem vypadali tak roztřískaně, jako by právě vypadli ze žaludku obra a hned se nechali pošlapat stádem koní. Já jsem se vydal na určitý místo, kde jsem měl v plánu pořídit prvotřídní dárek, ale záhy jsem zjistil, že tam nemířím sám, ale pronásleduje mě ta otravná obryně!

„Koukej táhnout a hleď si svýho!" ukázal jsem jí vztyčený prostředníček a popohnal svého koníka, abychom jí mohli ujet.

„Já? To ty míříš stejným směrem jako já, chibi," pořád se držela vedle nás, až mě najednou kopla tak silně, že jsem málem slítnul jak ti dva pošuci cestou sem. To jsem okamžitě bral jako výzvu k závodění.

„Tak to teda ne, budu tam dřív než ty, a pak odpálkuješ!" Už mi bylo jasný, že jsme oba dostali stejný nápad, a tak nepřicházela v úvahu jiná možnost než snažit se tam dostat jako první a zavřít jí dveře před nosem.

„Si jen myslíš, prcku! Tě sundám, ani nebudeš vědět!" Do hry přišly přirozeně výhrůžky, ale to mě neodradilo a ji zjevně taky ne. Najednou jsme na našich koních doslova sprintovali ulicemi města a vyděsili k smrti snad několik stovek lidí, který jsme málem zadupali do země. Samozřejmě se jim to moc nelíbilo, ale byli jsme tak rychlí, že nás ani Vojenská policie nebyla schopná dohonit. Holt naše koně jsou fakt zvyklý pěkně rychle pelášit!

„Chytej, ty šmejde!" zakřičela na mě Ryuuka po mojí levé straně, když jsme se oba vyhýbali vozu uprostřed cesty. Jen jsem se na ni podíval, dostal jsem zásah do ksichtu rozpláclým rajčetem, které se rozprsklo na veškerý moje oblečení! Do hajzlu! To abych zase drhnul svoje hadry! Tak to ne. Za jízdy jsem jako největší hovado lidstva ukradl z pouličního stánku první kus ovoce, co mi padl do dlaně, a mrdnul ho po ní. K mojí smůle to byl zrovna nějakej pomeranč nebo něco, takže ji vůbec nezasvinil, jak jsem doufal! A to jsem se výjimečně dokonce i trefil!

Tímhle způsobem jsme pokračovali přes celý město, než jsme viděli naši pomyslnou cílovou rovinku. Jeli jsme téměř nastejno, a tak jsme oba promluvili do duše našim dopravním prostředkům, aby zkusili ještě přidat. Přece se od ní nenechám rozdrtit!

Oba jsme chtěli vyhrát, a tak jsme se řítili takovou rychlostí, že hned u prodejny s čajem bylo jasný, že nestihneme zabrzdit jako normální lidi. Naše koně ovšem byli daleko chytřejší než my a zastavili se pár centimetrů před dřevěným domem. A my? My jsme pěkně vylítli ze sedel a každej proletěl jiným oknem dovnitř. Ryuuka přistála na zadku na prodejním pultíku a já se obličejem napřed zavrtal do hromady krabic.

„Vyhrál jsem!" chytil jsem první bednu co mi přišla pod ruku, a vítězoslavně ji zvedl nad hlavu, jako bych vyhrál závod století. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych Ryuuce vpálil do ksichtu, jakej jsem skvělej a úžasnej, ale ona se najednou vypařila! Setkal jsem se pouze s tvářemi nakupujících a prodavače, který dočista zrudl, vzal do ruky baseballovou pálku a řítil se ke mně. Já instinktivně zacouval, usmál se jako idiot a poškrábal se na hlavě. „Dobrej... den..." zakoktal jsem a k mé nelibosti se nechal knock-outovat tou jeho pálkou. A aby toho nebylo málo, objevila se tu i Policie, ale to mi mohlo bejt úplně šumák, protože jsem se polomrtvej válel na zemi a absolutně nevnímal svět.

„Ať už se to neopakuje. Ještě jeden prohřešek a jdete sedět," varoval mě policejní příslušník, když mě Yaotome tahal za uši a vyváděl z policejní cely s obvázanou hlavou. Nemám tušení, co jim tu můj kamarád povyprávěl, ale nějakým záhadným způsobem mě dokázal vysekat ven bez nějaké větší újmy, takže bych se mu pak měl nějak odvděčit. Navíc mám dokonce i ten svůj čaj, kvůli kterýmu jsem málem zabil půlku města! Tak za to to teda stálo!

„Idiote," řekl mi jen tohle jediný slovo, když jsme naskakovali na koně. Já jsem jen pokrčil rameny. „Kvůli tobě musíme pak jako dementi uklízet celej zámek! Toho si seš doufám vědom! Ne, bude to jinak. Ty budeš ten, co bude uklízet, a já se ti budu celou dobu smát, jakej seš blbeček! Tak to bude!" Nad jeho rozsáhlým monologem jsem protočil očima a povzdechl si. Uznávám, že ten časový limit jsem asi úplně nedodržel. Až tu ženskou dostanu pod svoje pařáty... Normálně jí vyrvu zátylek ještě předtím, než se stihne přeměnit!