Avengers příběh - Stony

Nenávist

Steve:

Od té doby co mě Hydra měla ve své moci, už uběhlo půl roku. S Tonym nám to ve vztahu klape, vše je úžasné, možná si již brzy řekneme své ,,ano", ale je tu jedna negativní věc. Nedokáže vycházet s mým přítelem Buckym. Toho už jsme dali dohromady a programování slavné Hydry bylo vymazáno. Já se mu snažím trochu osvěžit paměť, ale to se  Tonymu nelíbí. Pořád mi říká, že se na mě Bucky podivně dívá a Bucky ho celkem často ignoruje. Co se dá dělat. Někteří lidé si prostě nesednou.

Co se stalo, jednoho krásného jarního odpoledne...

Bucky:

Sedím s ním v jedné z kaváren v New Yorku. Připadá mi, že  snad ani nejsme uprostřed velkoměsta, ale někde v poklidném malém městečku nebo vesnici. Jsme ve venkovní části podniku. Zpívají tu ptáčci a sbírají ze země drobečky z dortíků a čajových sušenek. Máme stůl kousek od kvetoucího stromu a nad námi je nádherné modré nebe. Ale nic nemá nad modř očí jednoho blonďáčka. Steve má určitě ty nejkrásnější oči na světě. A jeho rty? Ty musí být hebké a jemné. A vlasy mu září zlatými odlesky.  Je úžasný. Jenom mě štve, jak se kolem něj pořád motá ten zatracený Stark! Podle mě strašně žárlí. Rudne vzteky, když jsem ve Stevově blízkosti.
,,Bucky, jsi v pořádku?" vytrhne mě z přemýšlení Steve.
,,Ano, jen jsem stále trochu zmatený." odpověděl jsem.
,,To nevadí. I já se cítím od svého probuzení z ledu stále maličko zmatený. Vše se tolik změnilo." chlácholil mě a chytl mou ruku. Najednou jsem uviděl jednoho miliardáře, jak stojí u pultu a něco si objednává. Ani jsem nepostřehl, že by vcházel dovnitř. Jak já Starka nenávidím. Vtom vychází ven. Pohlédnu na Steva a jeho rty, na které se v mžiku přilepím. Zapojím i svůj mrštný jazyk. Nejspíš se to blonďáčkovi líbí, protože začal spolupracovat. Za chvíli se ozve zděšený výkřik, zalapání po dechu a spadnutí kelímku s nápojem na zem.
Steve se rychle odtáhne.

Tony:

Já to věděl! Věděl jsem, že jakmile se ten blbec s vygumovaným mozkem objeví, Steve se na mě vykašle! Se slzami v očích nastupuji do svého auta zaparkovaného před kavárnou. Steve za mnou zběsile běží a křičí, že to tak nebylo, že to nic neznamená, ale já už se mu vzdaluji a co nejrychleji odjíždím do Stark Toweru.
Tam odjíždím výtahem do svého patra a jdu přímo k baru. Vypiji první sklenici alkoholu. A pak druhou, třetí, čtvrtou... Potom se už v tom počítání začínám ztrácet. Ale to je jedno. Teď chci jedinou věc.

Zapomenout na Steva Rogerse!