Poslední dědic ✓

1.

Vždycky jsem věděla, že je semnou něco špatně. Už jako malá holka jsem trpěla záchvaty paniky a úzkosti, jež mi dělali společnost téměř každý den. K tomu si přidejte migrény a zvracení a dokážete si představit, jak můj život vypadal. Moje teta Gorgiana mi vždycky tvrdila, že jsem churavá po své matce. Nebyl měsíc, kdy bych nemusela vynechat školu kvůli zdravotním problémům. O dětství se mou rutinou staly návštěvy u nejrůznějších lékařů a specialistů, polykání prášků a pití nejrůznějších sirupů a kdo ví čeho. Ani nevím, k čemu všemu byly ty různé medikamenty dobré.

„Kenno!" Z přemýšlení mne vytrhl Georgianin hlas. Zvedla jsem se z postele ve svém pokoji a pomalu se vlekla dolů do kuchyně. Když jsem malátně sešla schody, teta seděla v kuchyni a upíjela zrovna svůj Matcha drink. Při pomyšlení na tu odpornou chuť jsem se neubránila zašklebení.

„Vzala sis prášky?" Zeptala se příkře. Tohle byla moje teta. Od doby, co moji rodiče zmizeli neznámo kam a matčina sestra se o mne začala starat, můj život byl ještě horší. Tedy, ne že bych si nějak zvlášť pamatovala období se svými rodiči, odešli, když mi bylo pět nebo šest let. Jenže všechno muselo být lepší, než tohle: pravidla, zákazy, příkazy, kontrolování a tak dále.

„Jo, vzala." Odpověděla jsem znuděně. Cítila jsem se unavená a potřebovala jsem si jít lehnout. Zítra musím vyrazit do školy, protože mne čeká test z biologie.

„Dobře, tak jsem ti přichystala ještě jeden odvar." Prohodila a posunula ke mně sklenici s kalně zelenohnědou tekutinou. Říkala tomu odvar a podle jejích slov v tom byly samé „zdraví prospěšné látky". Nepřela jsem se s ní o tom. Jestli jsem se něco naučila za těch dvanáct let, tak to, že Georgianě Hartwoodové se neodporuje. Poslušně jsem popadla sklenici a rychle do sebe zvrátila její obsah. Tentokrát to bylo snad ještě nechutnější, než kdy dřív.

„Půjdu si lehnout, zítra musím do školy." Prohlásila jsem a otočila se k odchodu.

„Nezapomeň, že zítra odpoledne máme návštěvu u doktorky Berdfordové." Ano, jistě. Jak bych mohla zapomenout na svou pravidelnou terapii u perfektní psycholožky Katherine Berdfordové. Kývla jsem Georgianě na srozuměnou a vydala se zpět do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a zatáhla závěsy, aby to otravné slunce, které normálně v tuhle roční dobu nesvítí, dalo na chvíli pokoj. Naprosto vyčerpaná jsem se skácela do nadýchaných přikrývek a ani jsem se nemusela moc snažit, spánek ke mně přišel téměř okamžitě.

Stála jsem zpět před Avalonskou střední. Moje podvědomí na mne křičelo, ať se otočím a rychle uteču. Ne, že bych to sama nechtěla, cítila jsem počáteční stav úzkosti, ale nemůžu se tomu bránit věčně. Ne, když chci postoupit do dalšího ročníku. Ne, když chci odmaturovat a odstěhovat se do Londýna. Ředitel školy mi sice díky známostem toleruje mé zameškané hodiny, ale pokud nesložím zkoušky a nesplním předměty, do dalšího roku mne nepustí, i kdybych byla neteří třeba premiérky. Zhluboka jsem se nadechla, uhladila si vlasy a vyrazila po kamenných schodech ke škole, která svým vzhledem připomínala spíše kostel. Když jsem otevřela masivní dřevěné dveře, hlavní chodba byla zaplněna studenty a pořádně to tu vřelo. Cítila jsem, jak mi začíná tepat v hlavě jen z pomyšlení, že v tomhle ruchu zase strávím den. Ruce jsem umístila za popruhy batohu a se sklopeným pohledem zamířila ke své skříňce, ne že by někoho moje přítomnost zajímala. Zrovna jsem si vytahovala ze skříňky potřebné učebnice, když jsem to zaslechla. Ten známý hlas. William Harvey, hvězda školy. Hnal se chodbou se svými stupidními kamarády, házel míčem o náhodné skříňky a choval se arogantně ke každému, kdo se mu připletl do cesty. Kromě Viviany, jeho holky. Bezděčně jsem zakroutila očima. Větší klišé snad ani neexistuje. Zrovna jsem se chystala zabouchnout skříňku a odejít do třídy, když dvacet čísel od mé hlavy narazil míč ostře do plechových dvířek. Nadskočila jsem leknutím a cítila, jak mi srdce zděšeně buší. Skvělé, jestli rychle nezmizím, dostanu záchvat. Otočila jsem k nim svůj pohled, abych zjistila, že se ti blbečci náramně baví.

„Magor se nám vrátil do školy! Propustili tě z blázince?" Usmál se na mě William samolibě. Nehodlala jsem mu odpovídat a dát mu tak záminku mne terorizovat ještě víc. Přejela jsem tu jeho partičku pohledem. Sportovci, premianti školy, po kterých vzdychala každá holka ve škole, kromě mě.

„Ale, copak?" Zeptal se mě ten blbe znovu a udělal dva kroky směrem, kde jsem stála. Pak vzal míč a začal jím prudce házet o skřínky vedle mě – střídavě nalevo a napravo. Snažil se mě vytočit. „Ztratila jsi v léčebně řeč? Nebo to je vedlejší účinek sedativ?" Posmíval se mi dál. A samozřejmě, že jeho kamarádi se tomu smáli. Bezvadný, tenhle den nemohl začít lépe. Stála jsem tam jak solný sloup a nechala ho, ať mě uráží a provokuje. Doufala jsem, že ho to přestane bavit, pokud nebudu reagovat.

Zachránilo mne naštěstí zvonění. Williamovi ztuhl úsměv na tváři, zřejmě zklamáním, že jeho snaha nepřinesla kýžený výsledek, otočil se ladně na patě a zamířil chodbou pryč. Jeho parta ho poslušně následovala. Když byli v bezpečné vzdálenosti, zhluboka jsem vydechla. Klepalo se mi celé tělo. Jestli jsem takhle vypadala, když na mne dorážel, tak teda potěš koště.