Poslední dědic ✓

46.

V den konání Sabatu jsem využila příležitosti a vyplížila se z bytu, abych na bezpečném místě zařídila letenku za mámou. Nakonec se ukázalo, že se jedná o zcela nelegální přeprodej letenek od někoho, kdo se představil jako Spojka. Ani jsem tu osobu neviděla, ale podle hlasu jsem to tipovala na muže. V bytě jednoho z domů měl svou provizorní kancelář. Vstoupili jste do předsíně a okýnkem vyříznutým do jedněch dveří jste za obnos peněz dostali, co jste potřebovali.

„Už jsem na tebe čekal." Ozval se hlas z druhé strany dveří. Neodpověděla jsem, protože jsem žaludek měla stažený strachem. Kdyby mě teď zabil, nikdo by se to nedozvěděl. Možná, že jsem byla příliš hloupá a neopatrná, že jsem se sem vydala bez toho, aniž bych to komukoliv řekla, ale rozhodla jsem se své mámě naprosto důvěřovat. Na pultík u díry ve dveřích jsem položila bankovky. Z druhé strany mi pak ruka v černé rukavici položila letenku. Chňapla jsem po ní a chtěla, co možná nejrychleji zmizet.

„Kdyby se vyskytl problém, přijď si letenku přebookovat."

„Dobře." V krku jsem měla obrovský knedlík, který mi znemožňoval mluvit trochu civilizovaně.

„Dávej na sebe pozor." Řekla ta osoba.

„Děkuju." Pípla jsem rozhozená a rychle vycouvala z bytu ven. Až na chodbě jsem se podívala na letenku, která byla na mé falešné jméno Melanie Adlerová a odletět jsem měla příští sobotu v osm hodin ráno. To byl záložní plán, kdyby cokoliv zklamalo. Já se jen modlila, aby všechno vyšlo tak, jak mělo a že nebudu potřebovat žádný záložní plán.

Plán útěku s Daisy byl propracovaný do nejmenších detailů a obě jsme už jen čekaly na vhodnou chvíli. Máma mi zřídila bankovní účet u místní banky mé cílové destinace a vložila mi tam nějaké peníze do začátku, za což jsem jí byla vděčná. Hotovost, kterou jsem si našetřila, jsem měla dobře uschovanou u dokladů v kufru, který měl u sebe Kyle. Sama sebe jsem se snažila uklidnit, že není třeba plašit a že vše je přichystané. Bylo třeba jen vyčkat na správný okamžik. V pokoji jsem pak letenku uložila pod matraci s tím, že si ji buď vyzvednu nebo ji tam nechám.

Dny plynuly a nic závratného se nedělo. Kromě toho, že se William vrátil do školy. Byl bledší a pohublejší, než dřív. Jakmile jsem ho spatřila stát u jeho skříňky, vydala jsem se k němu.

„Ahoj." Pozdravila jsem ho vesele. Bylo to zvláštní, ale opravdu jsem ho ráda viděla. Už jsem se totiž začínala bát, že se mu něco stalo.

„Ahoj." Odpověděl, ale v jeho hlase nebyla ani stopa po radosti.

„Kdes byl?" Zeptala jsem se okamžitě. Bylo dost možné, že mi neodpoví, ale já jsem chtěla vědět, co dělal během své nepřítomnosti. Stejně jako jsem se mu z nějakého divného důvodu rozhodla vypovědět, co se stalo s Lorcány.

„Rodinné trable." Očividně to nechtěl nijak rozvádět a místo, aby se díval na mě, ukrýval svůj obličej částečně uvnitř své skříňky.

„Wille?" Naléhala jsem na něj. S hlubokým povzdechem se na mě konečně otočil a zahleděl se mi hluboko do očí. Ty jo, proč jsem si nikdy nevšimla, jaké má pěkné oči?

„Co se děje?" Ztišila jsem trochu hlas. Vážně mi dělalo starosti, jak se choval. Odtažitě, chladně. Takhle to začalo i s Ethanem a jak to nakonec dopadlo!

„Stěhovali jsme se."

„Jako do jiného domu?"

„Do bytu. Já, máma a ségra."