Poslední dědic ✓

45.

Dva dny po útoku Lorcánů jsem stále trávila v posteli pod dekou a snažila se vzpamatovat. Díky lektvarům od Daisy jsem snadno usínala a neměla jsem noční můry. Jenže ráno jsem se cítila stejně bídně jako předcházející den. Během těch dvou dní jsem nebyla schopná cokoliv dělat, nechodila jsem do školy a většinu času jsem se jen utápěla ve svých depresivních myšlenkách. Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to, jak Kyle zabil Ethana, ale nešlo to. Vždy se mi to vybavilo a já znovu propadla hlubokému pláči. Truchlila jsem. 

Truchlila jsem za kluka, co mě nenáviděl z mé vlastní podstaty a který mě nemiloval a jen si semnou hrál. Jenže to nevadilo, protože já upřímně milovala jeho. V tu chvíli jsem pochybovala, že ještě někdy budu cítit to, co jsem cítila k němu. Nemohla jsem ani pořádně jíst, takže mi Daisy celé dva dny servírovala lektvary na uklidnění a zahojení. Snažila se mě i donutit cokoliv sníst, ale kromě pár soust pečiva jsem nemohla cokoliv pozřít. Alespoň nohy se mi prakticky zahojily a díky jejím kouzlům a lektvarům jsem byla schopná znovu stát na nohou. Teda, ne že bych nějak často vylezla z postele. Jediná chvíle, kdy jsem byla ochotná trochu vylézt ze své ufňukané ulity a fungovat, byla ta, když mi přišel další dopis od mámy.

„Kenno?" Ozval se Daisyn hlas. Chvíli jsem si hrála s myšlenkou, že zavřu oči a budu předstírat, že spím, ale nakonec, když vstoupila do pokoje, byla jsem perfektně bdělá.

„Ano?" Zeptala jsem se. Došla ke mně a mlčky mi podala velkou bílou obálku, na které bylo mé jméno. Nic víc. Opět žádný příjemce ani adresát. Už jsem se Daisy chtěla zeptat, jak čarodějnice posílají poštu, když mě přerušila tím, že si na ústa přiložila prst. Měla jsem být zticha. Pravda, podle ní nás sledují a zřejmě odposlouchávají.

„Už je ti lépe?" Snažila se znít, co možná nejvíce neutrálně.

„O něco málo." Zalhala jsem. Vlastně jsem se cítila pořád příšerně. Taky, jak byste reagovali, kdyby kluk, o kterém nevíte, co si myslet a máte kolem něj zmatené pocity, zabil přímo před vašima očima vaší první lásku?

„Měla bys už jít do školy." Řekla výmluvně.

„Ještě se na to necítím."

„Jak dlouho se chceš schovávat uvnitř?"

„Ještě nějakou chvíli."

„Víš, že Kruh chce, aby ses zítra zúčastnila Sabatu. A příští týden je svátek svatého Jana Křtitele..." Připomněla mi. Byla pravda, že se vším, co se kolem dělo, jsem nějak úplně zapomněla na to, že se blíží nějaký svátek, kolem kterého všichni dělají hogo fogo. Podvědomě jsem se totiž obávala, že i pro mě má určitý skrytý význam.

„Necítím se na to." Byla jsem odhodlaná se zítřejšímu Sabatu za každou cenu vyhnout.

„Neměla bys chybět."

„Nemůžu Daisy, nemůžu tam jít." Na to mi neodpověděla a pouze pokývala hlavou. Pak mě nechala samotnou s dopisem od mámy. Ruce se mi chvěly vzrušením, když jsem obálku rozlepila a vytáhla z ní úhledně složený papír.

Drahá Kenno,

posílám raději dopis, protože vím, že je to nejbezpečnější cesta, aby mě Kruh neodhalil.

Blíží se čas, kdy se konečně setkáme tváří v tvář, jak obě doufáme. Až se tak stane, řeknu ti vše, co chceš vědět, ale kdybych to měla vypisovat, bude mi to trvat týdny a ty nemáme.

Ve městě existuje bezpečné místo, kde si můžeš opatřit letenku. Dole ti píšu adresu. Prosím buď opatrná a pokud možno pokus se svůj útěk uspíšit. Vždy měj v záloze náhradní plán, kdyby předchozí selhal. Bohužel žiješ ve světě, kde i sebemenší chyba tě může fatálně ohrozit do konce života.