Poslední dědic ✓

6.

Usnula jsem někdy ve dvě ráno. Cítila jsem se nevyspalá, unavená a bolela mne hlava. Stejně jsem se však rozhodla vynechat ranní léky. Musela jsem přiznat, že neoznačené a nepopsané lahvičky mou důvěru příliš nezvyšovaly. Možná jsem opravdu potřebovala, aby do mého života přišel někdo, kdo mi ukáže, jak je všechno špatně. Tím někým se pro mě momentálně stala Hannah. Po standardní ranní hygieně jsem se oblečená do školní uniformy vydala plná nervozity do kuchyně. Špiclovala jsem uši, jestli nezaslechnu Georgianu, ale dům mi odpovídal pouze unylým tichem. V kuchyni byl připravený odvar spolu se svačinou, suchými rýžovými krekry, bílým jogurtem. Takhle bídný byl můj život. Přišlo mi to skoro komické. Po Georgianě ani stopy. Nemohla jsem skoro uvěřit, že mám takové štěstí.  Zastavila jsem se ještě v předsíni, abych se přesvědčila a opravdu chyběly jak její boty, tak kabát. Vrátila jsem se zpět do kuchyně, kde jsem obsah sklenice okamžitě vyprázdnila do dřezu. Místo toho jsem si nalila půl litru čisté vody a vypila ji najednou. To ticho a nepřítomnost Georgiany mne příliš neuklidňovalo. Bylo to podivně zvláštní. Nikdy neodcházela ráno z domu, aniž by mi nechala vzkaz na vysvětlenou. A rozhodně nikdy mne nenechala jít do školy pěšky a samotnou. To, že mne každé ráno odveze a odpoledne přiveze bylo základní pravidlo. Kousla jsem se do rtu. Neměla bych zůstat dnes doma, když tu není? 

 Nebyl však čas příliš dumat nad celou situací. Nemohla jsem si dovolit další zameškaný den, takže jsem se nechala ovládnout chvilkovou odvahou, která se u mě objevila. Popadla jsem svůj školní batoh, umístila do něj připravenou svačinu a vyrazila do školy. Naštěstí jsem bydlela v dochozí vzdálenosti. Míjela jsem řadové domy v naší ulici a přemýšlela nad tím, kdo v nich žije. Vždy mě fascinovalo vymýšlet neznámým sousedům jejich životní příběhy. V hlavě jsem si konstruovala osudy lidí v domech a tím si krátila nudnou cestu. Z ženy na rohu ulice, která pravděpodobně žila sama jsem ve své mysli dala podobu zlé vysloužilé zdravotní sestry, kterou opustil manžel kvůli daleko mladší. Rodina, která žila naproti nám byla na oko chudá a přitom ve sklepě sbírala svůj poklad. Čím víc jsem se přibližovala školní budově, tím více jsem propadala depresivním myšlenkám. Přála jsem si z toho začarovaného kruhu vyváznout. Docházely mi možné následky mých činů. Plně jsem si uvědomovala, že pokud G přijde na to, že nejím prášky a nepiju odvary, skončí to pro mě špatně. Stejně, jako mi bylo jasné, že můj samostatný odchod do školy zřejmě bude mít odpoledne nějakou dohru. Jenže teď už bylo pozdě na to se vracet. 

Někdy jsem přemýšlela nad tím, že bych se sebrala a odešla. Jenže, pak mne dohonilo mé racionální já. Kam bych šla? Z čeho bych byla živa? Vždyť nemám vůbec nic. Jen Georgianu. A tahle představa, že jsem zcela odkázaná na svou tetu mne z nějakého důvodu naplňovala absolutním zoufalstvím. Školní areál připomínal jako každé ráno mraveniště. Už z dálky jsem viděla naši elitní partu, jak se srocuje na lavičce před vchodem. Viviana zkoumala své nehty, zatímco William si zarytě povídal se svými kamarády. Siobhan a Stephanie něco zajímavého sledovaly na svých telefonech. Klasický den v životě naší zlaté mládeže. Zrovna dnes jsem doufala, že se jim vyhnu. Začínala jsem si pohrávat s myšlenkou, že ustrašeně obejdu celý areál školy, abych vstoupila únikovým východem, když ke mně přitančila Hannah s Kylem. Její chůzi se nedalo říct jinak, než tanec. Skoro, jako by při každém kroku plula a zároveň vám při tom přišla nadpozemsky krásná. A k tomu samozřejmě ten její nebezpečný vzhled problémové holky a rváče, který byl svým způsobem magnetický. Kyle měl nakrčené obočí, jako vždy a ústa stažena do čárky, jako by se snažil potlačit nesouhlas a vztek.

„Ahoj." Pozdravila mne Hannah s úsměvem. Zřejmě dnes měla dobrou náladu. Kyle na mne jen neurčitě kývnul, nasadil si sluchátka do uší a odkráčel od nás směrem ke škole. Nechápavě jsem se za ním dívala. Byl tak tajemný a vzdálený, že mne to skoro až vábilo.