Poslední dědic ✓

3.

„Jak je jí?" Někdo v místnosti právě šeptal. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, kde jsem. Pořád ležím na školní ošetřovně a očividně jsem usnula. Pomalu jsem rozlepila oči, ale nikoho jsem neviděla, jelikož jsem ležela čelem ke zdi.

„Je to lepší, ale je pořád slabá." To byl hlas zdravotní sestry, ale komu patřil ten druhý? Chvíli jsem čekala, jestli ještě něco nezaslechnu. Když se ale nic nedělo, zvedla jsem se a otočila se směrem, kde jsem tušila stát dvě postavy. Jenže ta druhá už v místnosti nebyla. Teď tu stála jen zdravotní sestra. Kdo to byl? A proč se na mě ptal?

„Dobré ráno, sluníčko." Usmála se na mne a já se pomalu zvedla na nohy. Kupodivu se mi nepodlomily. Cítila jsem se plná energie a svěží. Dlouho jsem se tak dobře necítila a nevím, čím to bylo. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. Kde mám batoh?

„Věci máš tady." Odpověděla mi, jako kdyby by vytušila, na co právě myslím. Sebrala jsem z místa, kam ukazovala svůj batoh a chystala se odejít, když mi podala malou lahvičku s pilulkami.

„Neboj se," usmála se, když viděla můj nedůvěřivý pohled. „Tohle jsou jen vitamíny, slibuju. Když si každé ráno dáš jeden, mělo by ti být lépe."

„Děkuju."

„Mně neděkuj. Poděkuj tomu chlapci, co tě včas v pádu zachytil a odnesl sem ke mně. Mohlo to dopadnout daleko hůř."

„Jake?" Vyvalila jsem na ní nevěřícně oči. Nezdálo se mi, že by v sobě měl tolik slušnosti.

„Nevím, jak se jmenuje, ale měl o tebe starost."

Ještě jednou jsem jí poděkovala a pak se vydala vstříc odpolední výuce.

Následující školní dny jsem prožívala v nejistotě, jestli někdo bude mluvit o mém kolapsu. S nastraženýma ušima jsem procházela kolem hloučků studentů, jestli nezaslechnu, jak se o tom někdo baví. Nepodařilo se mi ani přijít na to, kdo mne odnesl na ošetřovnu a kdo se ptal na to, jak mi je. Když už jsem si načínala myslet, že he všechno v pořádku a nikdo se o tom nezmíní, objevila se TA fotka. Byla jsem na ní já, jak padám k zemi. Dokonce z toho někdo udělal gif. Naneštěstí tam nebylo vidět, kdo z kluků přede mnou mne tehdy zachytil. Poprvé jsem na fotku narazila čtyři dny poté, když byla přilepena na mé skříňce. Cítila jsem, jak rudnu. Bylo mi trapně. Rozhlédla jsem se po chodbě, ale vypadalo to, že si toho nikdo nevšiml. Obrázek jsem strhla a pokračovala na matematiku s přáním, že to je už konec. Jak jsem se mýlila. Po obědě tu fotku někdo nakopíroval a vylepil snad po celé škole. Stála jsem ochromeně na chodbě, neschopná čehokoli a přemýšlela, jestli mám s brekem utéct nebo co vlastně. Asi jsem vypadala hodně zoufale, protože se ke mně připletla drobná černovláska.

„To jsou omezenci." Prohodila směrem ke mně. Pouze jsem přikývla.

„Jsem Hannah, přistěhovali jsme se s bráchou a mámou." Představila se.

„Kenna."

Usmála se na mě a v tu chvíli kolem procházela hihňající se Viviana se svou partičkou.

„Ale ale..náš blázen a naše gotička. Omdlíš zase, chudinko?" Zavrkala směrem ke mně a vysloužila si obdivný smích od svých nohsledek.

„Zařaď zpátečku." Odvětila jí Hannah.

„Oo a co mi uděláš? Praštíš mě?" Smála se jí ta mrcha.

„To bych klidně mohla." Něco se mihlo v Hannině tváři. Nevím, jestli to bylo pobavení, odhodlání nebo něco jiného, ale donutilo to Vivianu se stáhnout bez jediného slova.