The One Who Was Dead //The Originals//

2 - Ulice New Orleans

Nechtěla jsem vysávat nevinné obyvatele, nebo jen návštěvníky New Orleans, ale můj hlad se zdál neutuchající. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních, nohy se mi podlamovaly a rány štípaly. Byla jsem zesláblá a potřebovala jsem lidskou krev, abych se zase dala do pořádku. 

I přes to, jak směšně a zoufale jsem musela vypadat, jsem se snažila držet hlavu nahoře a jít vzpřímeně. Byla jsem přece jen vyhladovělá, ne probodnutá dřevěným kolíkem, nebo kousnuta od vlkodlaka. 

,,Zastavte ho!" Rozkřikla se v davu dáma ve středních letech. Prstem divoce ukazovala na muže v černém, očividně obyčejného člověka, který si prorážel cestu davem s její výrazně žlutou kabelkou v ruce. Nešel přehlédnout. Viděla jsem to jako příležitost, jak se nakrmit. Byl to zloděj a věděla jsem, že i když jsem vysílená, člověka ještě chytit dokážu. ,,Má moji kabelku!" Křičela dál. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se, stále ještě rychle, ale ne upíří rychlostí. Cítila jsem, jak se skoro zahojené rány znovu otevírají, ale byla jsem mu čím dál tím blíž, což mě motivovalo abych ještě zrychlila. Zloděj zabočil do jedné z uliček a pro jeho smůlu byla slepá. 

Zastavila jsem se a pousmála se. Boty, které jsem do této chvíle svírala v ruce, jsem odhodila stranou. 

Čím blíž jsem zlodějovi byla, tím víc on postupoval dozadu, až nakonec narazil do zdi a na jeho tváři proběhlo zděšení. Obyvatelé New Orleans nebyli hloupí. Podle mého vzhledu mu muselo dojít, co jsem zač. 

,,Prosím! Ne! Vrátím to a zmizím odsud. Prosí-" 

,,Ticho" Přerušila jsem ho ovlivněním. Okamžitě zavřel pusu a já si olízla rty. Večeře je tady. 

Po pár minutách, kdy jsem se cítila lépe, ale pořád ne v plné síle jsem se od něj odtrhla. Kabelku již dávno pustil na zem a zloděj sám se sesunul v bezvědomí podél zdi, jakmile jsem ho pustila. Ani jsem nepomyslela na to, že bych ho uzdravila, prostě jsem vzala ženinu kabelku do jedné ruky, mé lodičky do druhé a vydala se zpět na rušnou ulici. 

,,Panebože!" Vypískla černovlasá žena, jakmile spatřila mé rty a bradu od krve. Do očí se ji nahrnuly slzy a o krok ustoupila. Za zápěstí jsem si zatáhla zpět do uličky a do ruky ji vnutila její kabelku. Z úst ji utekl hlasitý vzlyk a celá se začala třást, zvláště po té, co zahlédla zloděje ležícího na zemi. Musela jsem se nad tím pousmát. Už jsem za ty staletí na druhé straně zapomněla jaké to je, být všemocná a obávaná. Milovala jsem to, ale přesto jsem se snažila chovat slušně. Většinou.

Volnou rukou jsem ji vzala zezadu za hlavou a přinutila jsem ji, aby mi pohlédla do očí. ,,Na vše, co jsi tu viděla zapomeň. Kabelku ti vrátil náhodný kolemjdoucí, co zloděje chytil" Ovlivnila jsem ji a ona konečně přestala brečet. Odstoupila jsem od ní a sledovala, jak se zmateným výrazem mizí v davu bavících se lidí.  S povzdechem a zakroucením očí nad sebou samotnou jsem se otočila a vydala se k zlodějovi. Klesla jsem vedle něj na kolena a nechala ho se napít z mého zápěstí. Mezitím, co jsem čekala, než se probere, abych ho mohla nechat zapomenout, jsem si ho prohlédla. Muž tak kolem 20 let, široká ramena a havraní vlasy. Nevypadal vůbec špatně, možná bych si ho mohla nechat, jako mého pomocníčka v New Orleans. 

,,Hej!" Zakřičel někdo z vrchu. Okamžitě jsem zvedla pohled k nebi a na kraji střechy stály dvě postavy. Na kraji druhé budovy taky. Seskočili dolů a slyšela jsem, jak se k nim připadl někdo pátý, co sem přiběhl upíří rychlostí. Stále jsem zůstávala otočená zády k nim.

,,Na místních se nekrmíme" Oznámil mi hlas, co jsem neslyšela už tak dlouho. Hlas, co jsem dříve slýchávala každičký den. Moje srdce se prudce rozbušilo a já se musela zhluboka nadechnout, abych se uklidnila. Pomalu jsem se postavila, stále zády k nim. ,,Ty nejsi odsud, že? Jinak by jsi věděla, že to je tvrdě trestané, což tě samozřejmě neomlouvá" Pokračoval samolibě. Tipovala bych, že tady teď tomu jaksi vládne. Nebo má aspoň určitě vysoké postavení.

Asi to byl risk. Možná jsem tím ztrácela svou anonymitu a své krytí, ale nemohla jsem odolat. Když jsem po všech těch letech slyšela známý hlas, blízký domovu, musela jsem vidět i jeho obličej. 

Pomalu jsem se začala otáčet, hlavu sklopenou k zemi, ruce jsem měla pokryté krví od zloděje a vážně jsem si přála, abych vypadala lépe. 

,,Kdo jsi?" Udělal ke mě pár kroků a vítr mi k nosu donesl jeho vůni. S nostalgickým úsměvem na tváři jsem ji nasála a našla svou hrdost a odvahu na to, zvednout svou hlavu. Jakmile mě uviděl, chtěl opět něco říct, ale slova se mu zasekla v ústech. Jednoduchým máchnutím volnou rukou jsem zlomila vaz jeho čtyřčlenné ochrance a on se rychle ohlédl, aby viděl jejich těla ležící na zemi. Pak se opět otočil ke mě, se slzami v očích. 

,,Tohle není možné" Šeptl a první slza se mu svezla po tváři. Stále na mě nevěřícně koukal a já se musela ušklíbnout. ,,Přísahám, jestli je tohle jen nějaký trik čarodějek.." Zaklel a nechal větu viset ve vzduchu. Dlouhými kroky se rozešel ke mě, roztahující rty v úsměv a ruce na náznak objetí. 

,,Taky tě zdravím, Marceli" Pousmála jsem se vyšla mu naproti. I v mých očích jsem cítila slzy, ale nechtěla jsem, aby se mi kutálely po tvářích. Pevně mě k sobě přitiskl a jedna jeho ruka mi zajela do vlasů. 

,,Bylo to tak šíleně dlouho, Letty" Zašeptal mi do ucha a já ho jen stiskla v objetí. Když jsem se ocitla v jeho náručí, cítila jsem se jako doma. Jakoby moje srdce obalila vrstva hřejivého tepla a mě opustil pocit úzkosti, který jsem ani nevěděla, že mám. 

,,Byla to věčnost" Šeptla jsem, spíš pro sebe než pro něj a při vzpomínkách na to nekonečno a prázdno na druhé straně mi naskočila husí kůže. ,,Bylo to zatracené skoro tisíciletí"