The One Who Was Dead //The Originals//

4 - Mikaelsonovic sídlo

,,Jak dlouho tady ještě hodláš postávat?" Přede mnou se rozprostíraly zahrady, plné barevných květin a vůní, patřící k mohutnému bílému domu v trochu antickém stylu, který mi koneckonců k jejich rodině seděl. Na úplném kraji té zahrady jsem stála já, stále nejistá tím, co jsem se chystala udělat, a až do této chvíle jsem byla sama. 

,,Rebekah Mikaelsonová" Vyklouzlo mi z úst, srdce mi divoce bušilo, ale na tváři jsem si snažila zachovat klid. Stála za mnou, tak blízko, že jsem skoro cítila její přerývaný dech na mém krku. Byla vyvedená z míry, slyšela jsem, jak ji srdce divoce bušilo. Nemusela jsem se ani otáčet, abych si byla jistá, že je to ona. Její vůně, hlas, přízvuk. Nic se nezměnilo, ale přesto mi přišla naprosto cizí. Tenhle pozemek, který mi kdysi taky chvíli byl blízký, mi dnes přišel naprosto cizí. Bývávaly to sady a i když po nich již nebyly ani památky, stále jsem viděla sebe a Elijaha, jak se lehkomyslně honíme mezi stromy a keři s hlasitým smíchem a zamilovanými pohledy. ,,Pořád jsi se nenaučila nejprve pozdravit" Otočila jsem se na ní s lehkým úsměvem na tváři. 

,,Aletto" Projela se mě očima, její hlas malinko chladnější, než předtím a viděla jsem, jak se její postoj změnil na obranný. Jemný letní větřík mi odfoukl pramen blonďatých vlasů pryč z obličeje a já si uhladila své černé šaty, končící nad koleny a s rukávy dlouhými po lokty.

,,Čekáš ode mne snad útok?" Úsměv neopouštěl mojí tvář, necítila jsem se dotčeně. Po tom, co mi vše o jejich životě řekl Marcel, co mi řekl o všech těch zradách, hádkách a zabodnutích, jsem chápala, že byli paranoidní. Nejvíc z nich Niklaus, ale i ostatní se snažili být opatrní. 

,,Ani nevím, jestli jsi to opravdu ty" Mluvila tiše, vstřícně a s jistou nadějí v hlase. Doufala, že jsem to opravdu já. ,,Mluvíš a vypadáš, jako ona, ale nemusíš být ta Aletta, kterou jsem znala" 

,,Nejsem ta Aletta, kterou jsi znávala." Připustila jsem. ,,Už si neříkám Mikaelsonová, nebojím se věcí, jakých jsem se obávala a připustila jsem si, kým opravdu jsem" 

,,Už nejsi..?" Polkla dotčeně a svěsila ramena. Paranoia ji náhle opustila a mohla jsem cítit, jak ji zaplavil smutek z toho, že jsem přetrhala rodinné pouto. 

,,Víš, jste stále má jediná rodina, ale nedovolím si po tolika staletí stále přivlastňovat vaše jméno. Jsem Mirotti-" 

,,Letty.." Přerušila mě blondýnka, nyní vyšším hlasem než obvykle a se slzami v očích. ,,Stále patříš mezi nás"  Udělala dva rychlé kroky a vtáhla si mě do pevného objetí. Byla přesvědčená, že jsem to opravdu já. Nad její předchozí větou jsem se pouze pousmála a nijak už na ni nereagovala. 

,,Jak jsi se sakra dostala zpátky mezi živé?" Zasmála se trochu, když jsem opustila její hřejivou náruč a rychle si otřela uslzené tváře. 

,,To je dlouhé povídání" Mávla jsem ledabyle rukou a ani si neuvědomila, že vypouštím magii. Pár zvadlých květin tím směrem okamžitě oživlo. Rebekah to jen užasle sledovala.

,,Úplně jsem zapomněla na tvou čarodějnou stránku" Šeptla, asi spíše pro sebe, než pro mě a já se musela zasmát. Vidět původního upíra, co žije již přes tisíc let v tomhle stavu, je prostě neobvyklé. Vlastně vidět vůbec nějakého původního je pro mě stále neobvyklé. 

,,Věř, že já za to tisíciletí zapomněla úplně na vše, co bylo na téhle straně" Rozhlédla jsem se kolem a nasála vůni květin. 

,,I na nás?" Prohodila provokativně a zapřáhla se za mou ruku. Aniž bych si to uvědomila, Rebekah mě pomalým krokem vedla k jejich sídlu. 

,,Ani netušíš kolik staletí jsem vás sledovala" Povzdechla jsem si. ,,Tebe jak se zaplétáš s Marcelem, Niklause jak se vás snaží držet dál od sebe a zabodává Kola stále dokola a dokola a Elijaha.." Nechala jsem zbytek věty doznít do ticha rušeného jen prozpěvováním ptáků. Rebekah mi věnovala lítostný pohled a víc se ke mě přitiskla. 

Po pár sekundách ticha jsme zastavily. Spíše, já jsem se zasekla v pohybu a Rebekah držící se mé ruky byla nucena se zastavit také. Na verandu vyšla žena. Hnědé vlasy jí spadaly podél obličeje, ostře řezané rysy se ji vyjímaly na tváři a rukama se držela za mírně vypouklé břicho. Hayley. 

,,Hayley Marshall" Řekla jsem tiše, ale přesto jsem si byla jistá, že mě vlčice na verandě slyšela. Upřela na mě ostrý pohled a udělala krok vzad. Rebekah mi věnovala zmatený pohled.

,,Jak to víš?" Zeptala se a periferním viděním jsem viděla, jak se na její tváři vytvořila zamračená grimasa. Hayley, nepochybně slyšící nás, otevřela pusu a očividně se snažila někoho nenápadně zavolat. Chudinka, asi netuší že jsem upír. Soustředila jsem se, abych ji mohla zřetelně slyšet. 

,,Elijahu, někdo tu je" Šeptla a mě polil chlad. Poněkud automatický úsměv mi spadl z tváře a moje srdce obalil chlad. Slyšela jsem, jak na sebe někdo v domě natahuje oblečení, pravděpodobně košili. Jak typické. 

,,Mluvila jsem s Marcelem" Pronesla jsem bez náznaku emocí, z jejího sevření jsem se vyvlékla a ruce spojila za zády, tak, aby nebyl vidět můj prsten. Její nejprve zmatený výraz nahradil stejně ledový, jako ten můj, jakmile se ze dveří vynořil Elijah. 

Za celé to tisíciletí na druhé straně jsem se ani jednou necítila takhle. Mísilo se ve mě tisíce pocitů. Od smutku a lítosti, přes štěstí, až po nenávist. Hnědé vlasy mírně vyčesané nahoru, ale také rozcuchané, oříškové oči si mě nevěřícně přejížděli od shora dolů a rty, které jsem kdysi tak ráda líbávala, trochu pootevřené. Dech se mi zasekl v krku, když jsem očima sjela na jeho holý hrudník, košile stále nedopnutá, mohla jsem si domyslet, kde se před chvílí nacházel. Postřehla jsem, jak se mu třásly ruce a když si všiml mého pohledu, který jsem jim věnovala, tak je pevně sevřel v pěst. V krku mě začalo nepříjemně pálit a slzy stoupat do očí. Prsten, kterým mi slíbil lásku navždy zmizel. Na jeho prsteníčku po něm nebylo ani památky. Prsten, který mě nikdy nenapadlo sundat. Slyšela jsem, jak zhluboka dýchá, snažíc se tak uklidnit jeho přerývaný dech. 

,,Elijah" Promluvila jsem po chvíli naprostého ticha, když jsem zahnala slzy a rozhodla se nedělat tu scéna. Prostě se posunul. I když věděl, že jsem zpátky, rozhodl se zůstat s ní. ,,Můj oblíbený původní" Nemohla jsem si odpustit poznámku, kterou jsem říkávala ještě před naším zasnoubením. Chlad se kterým jsem to pronesla překvapil i mě samotnou. Rozhodně to nemohl považovat za projev náklonnosti, či jen pozitivního pocitu vůči němu. 

Klidným krokem jsem se vydala k nim na verandu, blondýnka v mém těsném závěsu. Podpatky mi rytmicky klapaly, jak jsem vystoupila pár schodů k nim na verandu. Zastavila jsem pár metrů před Elijahem, na jeho tváři bylo vepsané čiré zoufalství a v očích bolest. Pohledem jsem přeskočila na Hayley, stojící za ním a při pohledu na její zakulacené břicho jsem se ušklíbla. Z jejích očích sršela čistá nenávist. 

,,Kde je Niklaus?" Zeptala jsem se, navazující oční kontakt s Elijahem. Můj pohled byl tvrdý, bez emocí a hlas nekompromisní. Nechtěla jsem si hrát na jeho kamarádku, když o to nestál. Možná jsem o to nestála už ani já.

,,Letty" Vydechl jen, jeho hlas byl plný bolesti a přistoupil ke mě blíž. Při zvuku jeho hlasu jsem se otřásla a naskočila mi husí kůže. Jeho dech mi narážel do tváře a oční kontakt zůstal nepřerušen. Natáhl ruku a jemně mě pohladil po tváři. Jeho dotek byl po tolika tisíciletích jako úleva od všeho mučení a trápení. Na těch pár sekund, než jsem se odtáhla a jeho ruka klesla zpět podél jeho těla, jsem se cítila opět doma, milovaná a jako Mikaelson. 

,,Kde je Klaus?" Zopakovala jsem, možná trochu příkřeji, než jsem chtěla. Elijah ustoupil o krok zpět a se slzami v očích mi pokynul rukou, na náznak že mohu vstoupit do domu. Zastavila jsem se na prahu a Rebekah pochopila. Obešla mě a s širokým úsměvem se na mě otočila.

,,Pojď dál, Letty" Usmála se a roztáhla ruce. Úsměv jsem ji opětovala a vpadla ji znovu do náruče, naprosto ignorující Elijaha a Hayley za námi. ,,Vítej doma" Zašeptala mi do ucha a moje srdce opět zalilo příjemné teplo.