Doctor who [CZ]

Part one

Jako první Alis ucítila na kůži chlad okolního vzduchu a pak ji udeřil do nosu zápach Londýna. Londýna bez smogu, ale byla zde hodně cítit Temže a odpadky. "Na to si zvykneš." podotkl, nejspíše si všiml jejího zhnuseného obličeje. Ocitli se na menším náměstíčku, kolem nich byly domy z šedých nebo hnědých cihel, když se Alis ohlédla, TARDIS už byla neviditelná, spatřila jsem obrovský, dalo by se říci zámek nebo rozlehlý kostel s pár věžičkami. Kostel obklopoval vysoký kovový plot a mohutnou bránou, která byla zavřená. Nad kostelem se strašidelně vznášely šedé, dešťové mraky - které byly v Londýně více než obvyklé i u nich v roce 2014. "Půjdeme zazvonit." oznámil Doktor s neskrývanou radostí v hlase. Alis stačila jen přikývnou, než Doktor rychlým krokem zamířil k bráně.

Svižným krokem došli až k železné bráně, i když Alis se občas zvrtla noha na podpatcích, na kterých nebyla zvyklá chodit. "Myslíš, že mají zvonek?" zeptala se s obavami. "Ne, žádný nevidím." zvedl ruku a podrbal se ve vlasech, mezitím druhou rukou vytáhl svůj sonický šroubovák - nejvíc sexy a cool věc, Alis z něj byla vždycky unešená. Ruku i se šroubovákem natáhl k zámku vrat. Šroubovák vydal bzučivý zvuk a po chvíli se vrata otevřela. Protočil v ruce s šroubovákem a zasunul si ho do vnitřní kapsy saka. Pravou rukou rozrazil vrata a dlouhým krokem vstoupil na dvůr. S nataženou rukou se natáhl pro Alis, která se ho chytila.

Zastavili se u obrovských dřevěných dveří. Doktor se opřel do dveří ale ty ne a ne se otevřít. "Použij šroubovák." navrhla mu Alis. "Přeci jsem ti říkal, že nefunguje na dřevo." zavrtěl hlavou a rukou si prohrábl vlasy. Pak zaklepal třikrát na dveře. Po chvíli uslyšeli kroky zevnitř budovy. Doktor si narovnal motýlka a podíval se na svou společnici. S pocitem velkého očekávání se na něj zazubila.

Dveře se otevřeli a objevila se v nich dívka v dlouhých černých šatech a dlouhým rukávem a čepičkou na hlavě. Hnědé vlasy měla stažené do drdolu- v tu chvíli si Alis uvědomila, že jsi si je také měla vyčesat a nenechat si je volně spadat na ramena, ale to už bylo pozdě nad něčím takovým přemýšlet. Žena se na nás podívala s nedůvěřivým výrazem ve tváři. Alis si ji důkladně prohlížela a všimla si, jejích umazaných rukou- služka pomyslela si náhle. Byla natolik ponořená ve svých myšlenkách, že málem přeslechla dívku: "Kdo jste a co tady pohledáváte?"

***

"Zdravím, já jsem Doktor John Smith, ale můžete mi říkat jen Doktore," ujmul se Doktor slova "a tohle je moje společnice Alis Blacková." představil je svým obvyklým rychlím tonem a Alis se mírně uklonila- i když nevěděla proč to udělala. "Ale to stále nevysvětluje to, co tady pohledáváte." obořila se na ně žena a zamračila se. "Promiňte," omluvil je Doktor a vytáhl z jedné za svých kapes psycho papír - to je taky úplně super věc, když jí někomu ukážete, on na něm uvidí, přesně to co chce. Žena si přečetla vzkaz. "Pojďte dovnitř, oznámím paní Branwellové váš příchod. Zatím počkejte zde." otočila se a svižným krokem odešla kamsi do útrob budovy. "To šlo hladce." vydechla Alis šeptem a tiše se zasmála.

"Co si vlastně myslí, že jsme zač?" zeptala se.

Doktor se podíval na Psycho papír. "Myslí si, že jsme rodinní přátelé pana Jamese Carstaira."

***

Vstoupili do rozlehlé pracovny, kde je už čekala- nejspíš - paní Branwellová, v zelených šatech, které zvýrazňovali její hnědé oči i vlasy. Po její levici stál mladý kluk, asi 17 let starý, se stříbrnými vlasy a stříbrnýma očima, na sobě měl bílou košili a černé kalhoty.

"Paní Branwellová, toto je pan John Smith a -" "Mám radši, když mi lidé říkají jen Doktor." skočil dívce do řeči. "-a Alis Blacková." představila je dívka. "Děkuji ti, Sophie, už můžeš jít." poděkovala paní Branwellová a Sophie se otočila a při odchodu za sebou zavřela dveře. "Vy jste přátelé rodiny Carstairů?" zeptala se paní Branwellová.

Alis s Doktorem se na sebe podívali. "Ano. Ty budeš James, že ano? Víš, znal jsme tvé rodiče-" "Mohl bych si tady s Doktorem a jeho-" odmlčel se. "Přítelkyní." Vyhrkl Doktor a Alis ucítila jak jí začal rudnout obvykle bledý obličej.

" a jeho přítelkyní promluvit o samotě, Charlott?"

"Jistě, budu v knihovně." řekla a odešla.

"Už jsem si myslel, že nás necháš vyhodit!" zachechtal se Doktor. Alis se na něj nechápavě otočila. "Možná jsem to měl udělat." usmál se na nás kluk se stříbrnými vlasy a světlou, téměř průsvitnou kůží.

"Jak to je už dlouho?" kluk si vytáhl rukávy. "Pět šest let?" usmál se na ně James. Byl krásný- ale ne jako kluci z doby, kde žije Alis, byl něčím zvláštní.

"Víš, pro mě to jsou zhruba dva roky." Doktor přešel místnost až k Jamesovi a potřásli si rukou. Pak se kluk otočil k Alis a pozorně si jí prohlédl.

"Ty asi nebudeš odsud, že?" pronesl směrem k Alis, která za celou dobu nic neřekla.

"Ne, Doktor mě sem přivezl z roku 2014." Odpověděla mu.

"Páni, to je víc než sto let." pousmál se mírně pokřiveným úsměvem. "Chcete tu zůstat a zítra se s námi vydat na lov?"

"To je výborný nápad!" vykřikl Doktor tak, že z toho Alis mírně nadskočila.

"Skvělé, ukážu vám pokoje pro hosty!"

Doufám, že se Vám tato část líbila, a že ji budete číst i nadále! :) Za každý komentář budu ráda! :)