Lovebats

1/2: Suck my dust

Myslím, že můžu s jistotou konstatovat, že mrznu.

A taky je tu tma a vlhko a pavučiny, ale nic z toho by mi až tolik nevadilo, kdybych na sobě měl víc, než jeden kus oblečení, jediný tenoučký bavlněný kraťásky z Victoria's Secret, růžovoučký a jemňoulinký jako jahodová cukrová vata, kterou občas prodává pan Russley na pouti na náměstí, když sem nějaká konečně zavítá. Teď už jsou určitě dávno špinavé od prachem zanesených kamenných dlaždic a hlíny ve spárách mezi nimi, ale co na tom, určitě dostanu nové. Jenomže zrovna dneska nechci další kraťásky ani sukýnky ani punčošky, co by se z nich jeden skoro udělal, jak jsou na kůži hladký a příjemný, teď si přeju deku, do které bych se mohl zabalit a přečkat svůj trest v teple.

Vždyť já vím, že si ten chlad zasloužím všemi deseti, ale copak se můžu tulit s angínou a líbat s hlenem v krku?

Hypnotizuju malinkatý zařízení tvaru placaté cihličky, které mě odsud může v mžiku dostat, když zmáčknu správné cifry. Mají to ale zvláštní způsoby, ti lidé, vynalézt něco tak komplexního, než by se zdokonalili v účelové telepatii. Přitom to není tak složité. Gerardovi už to docela jde. Skoro lituju, že jsem ho naučil vytvářet silnější myšlenkové zdi. Dřív jsem dokázal tu a tam úryvky jeho duševní samomluvy zachytit, ale teď už mu z hlavy nevypáčím ani slovo. A i kdyby, tady ve sklepě mě blokuje kámen.

Kolik je asi hodin? Doufám, že už se chýlí k půlnoci. Mám docela hlad. I tak odolám pokušení stisknout lesklý čtverec uprostřed plochého zařízení a zkontrolovat čas, protože se bojím, že možná ještě není ani deset. Kostelní zvon takhle daleko od centra nezaslechnu a i kdyby, do sklepa se beztak nedonese, třebaže dveře na konci spirálovitě stočeného schodiště jsou pootevřené, aby jimi proudil vzduch.

Mohl by být teplejší. Ale co, můžu si za to sám. Řekl jsem pánovi jeho jménem právě ve chvíli, kdy jsem mu měl říct pane a za to si zasloužím i sibiřskou tundru.

Asi dva metry vpravo zaznamenám pohyb. Být Gerard, který se teprve učí, jak používat všechny smysly, nevidím si v téhle tmě ani na špičku nosu, ale moje noční vize po letech dosáhla takřka dokonalosti. Je to pavouk, ani malý, ani velký, tak akorát. V šeru nepoznám barvu, ale nemá červenou skvrnu, takže to určitě není snovačka a můžu ho sníst. Přeci jen zkontroluju čas. Malinká obrazovka mě tradičně vyleká, když se tak naráz rozsvítí, ale moji svačinu naštěstí nevystraší. Je skoro jedenáct. Teprv! Večer jsem dostal jenom pár můr a světlušek a trochu ovčí krve, ale už nejsem malej, propístajána, mám hlad a z hladu na mě padá únava. Potřebuju vitamíny.

Pomalinku se zvednu, abych pavouka nevyplašil a titěrnými krůčky se plížím k němu. Už ho skoro mám, už jenom kousíček - a zastaví mě sametová stuha, kterou jsem přivázanej ke kovovému kroužku ve zdi. Volnou rukou se natahuju, co to jde, ale nic naplat, ze všech možných úhlů mi vždycky chybí alespoň tři centimetry a pavouk na mě jen tak nehybně kouká, v osmero lesklých očích výsměch. Kdybych se tak mohl proměnit, mám ho hned, ale Gerard mi to zakázal. Nakreslil mi lihovkou na kolena dvě velký srdíčka, jedno na každé. Když se změním zpátky do lidské podoby, tak zmizí a on se to dozví a zavře mě tady ještě zítra, to bych nevydržel.

Ale já ho stejně dostanu. Natuty.

Měním strategii a couvnu zpátky do rohu, odkud ho trpělivě pozoruju a čekám, až mě přestane brát na vědomí. Nesnesitelně dlouho se nehne z místa a já už si říkám, že na studených, špinavých kachlích radši usnu, aby mi to rychleji utíkalo, ale pak sebou přece jenom cukne a už si to rázuje směrem k rohu, ve kterém na něj číhám já, přímo do jámy lvové. Vyženu všechny svoje smysly na nejvyšší obrátky a propaluju pavouka pohledem, až v nejdokonalejším možném okamžiku vyskočím a zmáčknu ho v rukách a ještě než se stihne začít bránit, ukroutím mu hlavu, i s těma osmero očima, co se mi ještě před malou chvílí tolik smály.