Lovebats

2/2: B(r)at

Má protáhlý obličej a dlouhatánské nohy, nehty ostré jako břitva a oči tak vypoulené, až se zdá, že každou chvílí vypadnou z důlků. Moje vystrašená dušička, teda jestli vůbec nějakou mám, se scvrkla a schoulila někam do nejzazší skulinky malíčku na levé noze a já nejsem nic, jenom hadrový panák, odhozená vycpaná hračka. Napadá mě, že je to sám Inkubus, ale to vzápětí vyloučím, ti jsou mnohem krásnější. Udivuje mě, že vůbec ještě dokážu myslet. Třeba to ani nejsou moje myšlenky, třeba už jsou jeho. Jsem ještě?

Nemůžu se hnout ani o píď, protože jsem mimo, vznáším se někde u stropu chladného sklepení, zatímco se mě ta nestvůra chystá rozpárat dlouhými prsty a uvelebit se v mém těle jako náhrada a mně je zle, jakoby moje orgány hrály obzvlášť brutální verzi škatulata, hejbejte se a kdybych naráz získal kontrolu nad svým tělem, tak se určitě na místě pozvracím. Musím se pohnout, musím se propána pohnout, musím najít ztracený cit v končetinách a pohnout svým opravdovým já.

Stvůra na mě posměvačně zírá, moc dobře ví, že se v myšlenkách zmítám bezmocí a když konečně zmizí a já jsem zase já, není to žádný pozvolný přechod, je to nejhorší šok, jaký jsem kdy v životě zažil, jakobych posledních sto let strávil v kómatu a najednou se probral v elektrickém křesle. Instinktivně se stáhnu do rohu, ale stvůra je ta tam, snad už nadobro.

Jenomže úleva nepřichází. Odemkla se mi v mozku zapovězená komnata, do které léta skladuju frustrace všech barev a tvarů a velikostí a teď se hlásí o slovo úplně všechny najednou a mně je na omdlení a chce se mi zvracet a nedokážu zastavit vodopády slz, ačkoli nemají žádný dohledatelný původ a důvod. Cítím se, jakoby mi byla provedena každá myslitelná křivda, zrada a podraz, jakoby do mě schválně vráželi lidé na ulici ve snaze mě vyhnat z chodníku na silnici pod kola aut a plivali mi přitom do obličeje, jakobych na celém širém světě neměl dočista nikoho, kdo by mě měl rád.

Zatnu zuby a zacpu si uši a zavřu oči tak napevno, až se mi na čele zkřiví bílá kůže, říkám si, že to musím přestát, že to za chviličku odezní. Můžu si za to sám. Ty nejostřejší a nejvýraznější pocity bezvýchodnosti přeci jen opadnou, ale zůstává po nich ničivá, tupá mlha zoufalé prázdnoty, která je snad ještě horší.

Tak jo, vzdávám se, nechci, ale není zbytí, tohle mi za to nestojí. Nahmatám přes slzy telefon a snažím se rozvzpomenout, jak se s tou propadenou čarovnou věcičkou u všech všudy zachází. Gerard mě to mnohokrát učil, ale vůbec mi to neleze do hlavy. A taky příšerně svítí, když se zapne! Vždycky mě to vyděsí. Nemám rád tolik světla, musím pak mhouřit oči a dělají se mi z něj migrény.

Konečně se mi podaří dostat přes zamknutou stěnu, pod kterou najdu dlouhé číslo. Zmáčknu zelené tlačítko a začne to přerušovaně vrnět, což mě zprvu vyleká, i když už bych měl dávno být zvyklý.

„Franku?"

Možná si nezvyknu nikdy. Celé se mi to nějak nezdá. Myšlenky se přenáší snadno, ale zvuk v přímém přenosu, to je mi divné a neznámé.

„Gee? Já jsem - já trochu - můžem dát pauzu?" vykoktám a hlas mám pořád slabý a roztřesený.

„Děje se něco?" ptá se a ještě než stihnu odpovědět, už slyším kroky, nejdřív z mobilu a pak už i nad sebou. Zas se mi propadnou hlasivky do tmy a nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Těžké dveře nahoře vrznou a kroky sestupují po kamenných schodech dolů ke mě.

„Frankie?"

Chci odpovědět, ale mám hrdlo v kleštích. Najednou mi do očí svítí nepříjemné světlo zářivky na stropě a Gerard mě bere do náručí. Třesu se po celém těle a nechám ho, ať mě do sedu zvedne sám.