Stíny

I.

Seděla jsem na lavičce v parku,koukala na světlo ležíc na chodníku přede mnou. Normální lidé v tuhle dobu už dávno leželi v teple svých domovů, když jste se ale pořádně rozhlédli tak jste mohli vidět někoho jako jsem já, člověka co se utápí v hloubi svých myšlenek,upřeně pozoruje oblohu jakoby tam hledal odpovědi na otázky typu svého významu. Otevřela jsem láhev vína a pořádně se napila. Chladný vzduch mi hladil obličej po kterém stékaly krůpěje slz. Pevně jsem stiskla oči se snahou přestat brečet a když jsem je otevřela tak jsem se trochu polekala. Přede mnou byl chlapec,v ruce láhev vína, sluchátka v uších a pozoroval mě jako tvora pocházejícího z jiné planety. Posunula jsem se více na kraj a on se usadil vedle mě,vyndal si sluchátka a jen na mě beze slov koukal. Přemýšlela jsem jestli není němý,ale pak se odprostila od pouhého uvažování a pozdravila ho. Na rtech se mu na chvíli minul úsměv,pozdravil mě a všímal si jen sebe samého a flašky. Dělala jsem totéž, když jsme dopili tak jsem se ho zeptala jestli má kde spát, zakroutil hlavou, nezbývalo nic jiného než mu nabídnout své doupě.
Tiše jsem odemykala i přestože jsem věděla že nemám koho probudit, že jsem osamocenou a jediná společnost která mě čeká jsou studené stěny,chlad podlahy a lednice plná piv. Uložila jsem mladíka ke spánku a sama si usedla za stůl kde jsem nejspíš usnula.